Pro básníka

Má touha je jak vítr v lese,
zašumí, jen tak prolétne se.
Pár stromů vyvrátí i s kořeny,
potom se změní v kameny.

Až budem spolu někdy sami,
vznášet se touhou nad hvězdami,
tam žádný vítr nefouká,
Tvé bolístky Ti pofoukám.

Jsi moje láska zlobivá,
občas Tvou přízeň dobývám,
čtu si Tvé verše, snad už po sté,
mám Tě moc ráda, je to prosté.

Dušičko moje zbloudilá,
tak ráda bych tě objala,
má láska k Tobě sílu dá Ti,
do očí jiskřičky zas vrátí.