Konec jedné z miliónů...

Zbavena hvězdného prachu
tvrdě jsem dopadla na Zem,
přesně doprostřed krachu,
z hvězdy je kámen rázem.

Dlouho jsem jiskřila na modrém sametu,
ostatní hvězdy mi pomohly zářit,
Měsíc se rozhněval na moji planetu,
zakryl mou svítivost v červený hábit.

Bez jeho světla jsem nebohé nic,
bezbarvá, bezduchá večerní světlice,
síla se vytrácí, zhasínám spíc,
odcházím z života, dohoří má svíce.

S večerem přichází chvíle má míjivá,
Měsíc mě závojem pohladí tvář,
večerní rosa na mém těle ulpívá,
s jitrem ji vysuší sluneční zář.

Po letech erozí přijde snad den,
kamenné srdce příroda rozvrátí,
v prach se pak obrátí hvězdičky sen,
zas v noci větrné k nebi se navrátí.