Manželská etuda ..

Každá noc je obyčejná,
jeden muž a jedna žena.

Už je večer, rozestelem,
manžel se do klína dere.
Hezká chvilka, jen jdi na svou,
obě lampičky pak zhasnou.

Hodí nohu přes kotníky,
v tichosti mu podléhám.
Ať má pocit majetnický,
vždyť je přece domu pán.

O půlnoci noha přes boky,
další atak čekám k ránu,
až na hlavu míří útoky,
točí se jak v tobogánu.

Nebudu mít klidné stáří,
hlava drnčí na polštáři,
za zvuků motoru pily,
moje múzy v hlavě šílí.

Chvíle klidu, usínám,
už zas řeže další trám,
přes fousy jej zašimrám,
„Vždyť jsem ještě nezabral!“

Ráno bručí do pokoje:
Neusnul jsem chvíli ani!
Závidím ti ženo moje,
že máš takhle tvrdé spaní!

Mám jen jedno řešení,
v obýváku ležení.
Jenže!
Povinnost má manželína
/s mužem spát,/
dokud ji nezahrne hlína…