Věř mi ...

Štěstí se topí v kaluži,
smutek se zaryl pod kůži,
radost se krčí v kanálu,
rozbitá váza z křišťálu…

Dusno, že se dýchat nedá,
soužití je vždycky věda,
jedna věta nevinná,
tak to vždycky začíná.

Netřeba číst mezi řádky,
proč se stále dívat zpátky?
Nepochopení a zmatky,
vyvolají další hádky.

Není žádná jiná barva,
kroutím se jak v zemi larva,
je jen černá nebo bílá?
Já mám přece ráda lila!