Experiment Venuše

Budu vám vyprávět příběh starý čtyři miliardy let. V té době jsem započínal svůj první experiment s kybernetickými entitami na uhlíkaté bázi. Měl jsem k tomu připraven mimo jiné i planetární systém v okolí hvězdy, kterou dnes nazýváte sluncem. Postupně jsem zatápěl pod atomovým peklem na této hvězdě a zvyšoval tím intenzitu jejího záření. Asi před čtyřmi miliardami let mělo slunce jen čtyřicetiprocentní svítivost oproti dnešku, takže planety jako jsou Mars nebo Země byly jen koule pohroužené v tvrdé ledové skořápce. Opatrným přidáváním intenzity jsem dosáhl na Venuši teplot vhodných pro rozvoj autoedukativních uhlíkatých systémů.

Celý experiment se vyvíjel velmi nadějně. Nasadil jsem několik jednobuněčných prototypů vyvinutých v naší laboratoři v oblasti Síria a nechal je rozvíjet za nejrůznějších podmínek. Při jejich krátkém reprodukčním cyklu jsem měl za pár let živé entity schopné přežít v panoceánu Venuše nabitém látkami právě tak vhodnými pro jejich vývoj. Pod hladinou oceánu byl ukryt téměř celý povrch Venuše s vyjímkou nevelkých sopečných ostrůvků, jejich sopky byly většinou činné. Za pár stovek let jich byl oceán plný a objevili se první „predátoři“, tedy organismy, živící se jinými organismy a také mnohobuněčné shluky ve kterých se začínaly objevovat specializované symbionty. Vzhledem k tomu, že na Venuši v té době chyběl suchozemský povrch s vyjímkou zamrzlých pólů, vyvíjel se veškerý život v oceánu. Stejně jako u vás, přežily jen ty druhy, které se množily pohlavní cestou, tedy měly samčí a samičí formu. Je to prostě nejjednodušší cesta zajišťující genovou variabilitu a umožňující tím vysokou adaptabilitu na změny vnějšího prostředí a konkurenční tlaky ostatních živočišných druhů.

Postupně život na Venuši dospěl k inteligentní formě vzhledem podobné dnešním hlavonožcům – grakonům. Trvalo to déle, než váš vývoj tady na Zemi, asi miliardu let. Život v oceánu byl snazší. Je v něm mnohem snadnější pohyb a velmi stabilní tepelné podmínky. Střídání ročních období se tak moc neprojevuje, Potravy bylo více než dost. Nebylo tedy tolik impulsů k vývoji.

Grakoni se ovšem velmi rozmnožili, protože žádný predátor si na jejich smečky netroufl. Byl by předem odsouzen stát se obětí inteligentního tvora, který byl pochopitelně na vrcholku potravinového řetězce. A tím se objevil impuls k jejich dalšímu vývoji. Někdy v té době se rozvinula jejich komunikace pomocí ultrazvukové řeči. Jednotlivé smečky tvrdě válčily o svá teritoria, budovaly skalní kamenné hrady, což byly ohromné bazény ohraničené zdmi sahajícími až nad hladinu s hlídanými vstupy. Potřebovali je pro zabezpečení potomstva. Uvnitř těchto hradů začali chovat a šlechtit karnity a lemorody, kteří se stali vydatnou zásobárnou bílkovin pro případ obležení nepřítelem. Hierarchie počínající od dominantních jedinců se vyvinula v organizované struktury podobné vašim státům. Takový stát se skládal nejdříve z několika desítek, později stovek podmořských hradů, který byly podřízeny Mengusovi. Mengus byl v podstatě totéž co král, samec s největší mocí, postupně dědičnou. Grakoni byli velmi dravé, bojovné a nelítostné plémě. Neustále spolu válčili o loviště.

Jako každá válka i ty války mezi grakony postupně dospěly k sofistikovanějším formám. Grakoni začali používat bojové hornaky, velké ještěrovité tvory s ohromnými drápy ostrými jako břitvy. Z jejich drápů také začali vyvíjet velmi nebezpečné bodné zbraně, a harpuny, které dokázali svými chapadly bravurně ovládat. Postupně objevili a začali využívat nejrůznější přírodní jedy, kterými plnili dutiny v těchto drápech a biologické zbraně ve formě chemických a bakteriologických bomb. Při svých válkách několikrát tak zamořili oceán, že téměř vyhynuli.

Problém byl ale spíše v tom, že ani po další stovce miliónů let nepokročili dále. Přemýšlel jsem nad tím a došel k závěru, že oceán je sice ideálním prostředím pro biologický vývoj, ale znemožňuje jim vytvořit technosféru. Je těžké ovládnout v oceánu energii, nelze založit oheň, vytavit železo, energetické zdroje jako ropa nebo plyn obsahující koncentrovanou sluneční energii nelze ve vodě využít. Navíc voda neumožňuje koncentrovat uvolněnou energii na jednom místě. Narozdíl od vzduchu je teplo ve vodě velmi rychle rozptýleno. Pochopil jsem, že musím dostat život ven z oceánu

Jak to udělat, když nemám souš? Opět jsem přiložil pod sluneční atomový kotel. Teplota na Venuši začala stoupat a koloběh vody se urychlil. Část vody se rozložila působením slunečního větru na vodík a kyslík. Vodík unikl do prostoru a kyslík absorboval do půdy na vytvářející se pevnině. Se zvyšující se teplotou oceánu se rozbujel život do nevídaných forem, které jsou u vás k vidění v tropických mořích a zároveň se rozšířil na pevninu. Zpočátku šlo spíše o bažinu, než pevninu, takže přechod byl postupný. Z vody přes bažinu na souš. Nejdříve jednoduché rostlinstvo, které za několik desítek let s vydatnou pomocí bakterii vytvořilo živnou půdu pro vyšší rostliny a také býložravé druhy, které záhy uživily své predátory. Život na pevnině kladl díky vyššímu působení gravitace vyšší nároky na pevnost tělesné schránky. A tak se rychlejší a životaschopnější staly formy života s krunýřem, nebo skeletem. Ti první však měli díky pevné schránce omezený pohyb, navíc ta schránka byla příliš těžká ve srovnání se skeletem. Ten nejdokonalejší byl ohebný díky tomu, že se skládal z článků – obratlů. Všechny živé formy na Venuši byly studenokrevné, díky tomu, že teplota zřídkakdy klesala pod 25 °C. A tak vznikli noví vládci – sauropodi. Byli velmi podobní vašim dinosaurům. Díky vysokým teplotám a dostatku stravy narůstali mnozí do značných rozměrů, což je ovšem nenutilo sdružovat se – vystačili si sami. Ale byly tu menší druhy, které žily v podobných smečkách jako grakoni v oceánech. A ti postupně začali přebírat moc nad soušemi. Nejúspěšnější z nich byli krombulové, sauropodi asi jeden a půl metru vysocí a vybavení vším, co potřebovali pro lov ve smečkách. Dopadlo to s nimi podobně jako s grakony. Jejich rodové klany spolu rovněž tvrdě válčily. Nejen o teriroria, ale také například o samice a mláďata, která začleňovali do svých klanů. Tito krombulové se pomalu dostávali do fáze budování zemědělství a chovu dobytka, dokázali vyrobit železo a jejich kultura se slibně rozvíjela. Vše nakonec překazilo Slunce. Neodhadl jsem dost přesně impulsy vedoucí k vyšší intenzitě slunečního záření a teplota na Venuši začala nezadržitelně stoupat. Nemohl jsem nic dělat. Posbíral jsem vzorky jednoduchých živočichů, převážně jednobuněčných a přesadil je na zemi, která se začínala ohřívat. Bylo to v období Starohor (Protezoikum) před více než dvěma miliardami pozemských let. Venuše se od té doby proměnila v ohnivé peklo, kde teplota na povrchu neklesá pod 400 °C a v hustých oblacích je –40°C. Veškerý život z vyjímkou bakterií vznášejících se v Pásu života mezi povrchem a oblačností nepřežilo nic. Ovšem toto prostředí jim neumožňuje další vývoj.
Experiment na Zemi, jak vidíte, se podařil. Ovšem stále ještě není u konce. Nyní se zájmem sleduji vývoj vztahů mezi lidmi, což jste vy, nejorganizovanější forma života na Zemi. Doufám, že to hledání sebe samých přežijete. Já vám do toho zasahovat nebudu, narušil bych čistotu experimentu. Cesta vašeho vývoje nám ukáže mnoho o naší minulosti. Brzy už budu publikovat první závěry. Dávám tomu maximálně sto tisíc let.