Předvánoční putování za husami

Letos o vánočních svátcích budeme mít domácí husu, žádnou vyžilou polskou hrůzu ze Supermarketu, ale poctivou farmářskou … Manžel ji objednával už v říjnu, samozřejmě, že nejen pro nás, ale i pro ředitele, náměstka a další jeho kolegy, takže nakonec jich bylo deset …
Budou připravené ve čtyři odpoledne, jedeme pro ně až někam ke Konstantinovým lázním… povoleno jsme měli i služební auto – WW transportér….
Je půl čtvrté, vyrážíme směr farma … venku -8 st…. fouká, sněží … auto moc netopí, ale hřeje mě pomyšlení, jak bude chutnat domácí husa o vánocích – co husa – máme dvě, protože jedna je pro nás všechny málo – mámo, vždyť je to maso dutý!!!
Do Úněšova se jede v pohodě, cesta sice trochu zavátá, ale do té vesnice je to ještě cca 5 km… Fujavice, sníh se sype jako v prosinci … jedem mezi poli, místy nejde rozeznat, kde končí silnice a začíná lán pole – mezi tím samozřejmě příkop … jestli tady zapadneme, nedovedu si představit, že bych měla tenhle kolos tlačit … začíná mě být docela horko …. ale ten můj je šikovný… sláva – dojeli jsme úspěšně do cíle …
Farmář už na nás čeká, vstupujeme do stodoly… hotový ptačí horor! Kolem dokola postavené stoly a na nich – krůty – co krůty! Obří ptáci s prsama jak dětský vaničky! Vedle nich se krčí deset našich husiček, jenom držátka od stehen jim koukají z igelitových tašek … na každé tašce napsaná váha… poctivé masíčko, připravené k cestě za lačnými strávníky …
Nosím tašky po dvou do auta, manžel platí … jen jsem zaslechla, že mu doklad o zaplacení hned napíše, oškubání a kuchání stojí 50 za husu… venku se stmívá, teplota kolem -10 …
„Proč jsi neřekl, že tady mají taky krůty? Docela bych si ji dala, ty bejby krůty, co jsem kupovala v marketu jsou proti těmto jak křepelky … –vždyť víš, že JÁ krůty nejím — … no, to vím, vždyť tam vždycky ke krůtě přidám kus vepřového …“
Jedem zpátky – ptám se, kde je účet… na účtu pouze částka 3450 plus 500…
Ty víš, kolik stojí kilo?
Nooo…To nevím …
Tak to je dobrý … musím to spočítat, abychom věděli, kolik která stojí…. Jasně, jsem účetní, tak si poradím … sečtu váhu, vydělím , znásobím… sranda … zastavujeme před barákem – otvírá auto, já vytahuji mobil – spočítám to tady na kalkulačce – diktuj mi …. Je tma, není tu nic vidět, to chceš tady blbnout v tom mrazu??? Jak to chceš udělat jinak? – vezmeme husy domů, v klidu rozpočítáme, ke každé dáme cedulku s cenou a pak už to jen rozvezeme … Moc se mi to nezamlouvá – ale venku je -13 … dobře – máme dvě velké tašky, do každé se vejdou tři kousky – říká ten můj … zbylé čtyři už uneseš – do každé ruky dvě – vždyť jsou v taškách…
no – mám ještě kabelku… neptejte se proč, kabelku nosím u sebe stále /o kabelkách asi bude příští povídka/… hodím kabelku přes rameno, do každé ruky dvě igelitky s husama … venku 10 čísel prašanu, pod tím led – na chodníku … po dvou krocích mi padá kabelka z ramene – jak mám ruce svěšené pod tíhou čtyř hus – samozřejmě je rozepnutá – a všechno z ní letí do sněhu – peněženka, mobil, hřeben, kapesníky, lžíce na boty, žvýkačky, voňavka, pouzdro na brýle – a brýle zvlášť – no, pár drobností tam ještě zbylo…. Sakruju … pokládám čtyři igelitky na zem a hledám ve sněhu obsah mojí kabelky, pro jistotu už ji zazipuju … sbírám i igelitky a pomalu kráčím po chodníku, děsně to klouže … pár kroků a lup! Praská první igelitka… husa jede po chodníku jak namazanej blesk, rup – druhá jede za ní … nadávám už docela nahlas … zmrzlý igelit klouže z rukou … kdybych měla jistotu, že se nikdo nedívá, dokopala bych je ke dveřím … s vypětím posledních sil jsem dopravila čtyři ptáky do výtahu – čeká tam na mě moje polovička – kde seš? Dobrý??? – bez komentáře… Dotáhli jsme to domů, když jsem sečetla váhu všech deseti kousků, koukám na displej a na účet –
34,5 kg … 3450 Kč…
Stojí stovku kilo??? Ptám se …
Odpověď – jó, vlastně mi to říkal, když jsem je objednával …
Zabít???
Ne, je jinak hrozně hodný, jen zkrátka už někdy zapomíná ))))