Prastarý hřích

Z konečků Tvých prstů dokážu číst
touhu, něhu,
v letu javorový list,
dotýkáš se
zakázaných tajných míst,
z očí prší Ti plamínky
i když je přivíráš,
žhnou žárem mystiky,
zrychlený dech tělem protéká,
klopýtá, naříká
v horách tenká bystřina,
mohutná a silná pak
valící se v nížinách,
na čele i po těle
vlhkost prastarého hříchu,
jména rty spojená,
světlo, temno
v této chvíli, vše je jedno,
vrchol, úskalí
ruku v ruce jsme zdolali,
prošli říší kouzelnou,
přesto vzácně lidskou – láskou.