Žižka

Červencové poledne se nijak zvlášť nelišilo od těch ostatních. Už tři týdny ani nezapršelo a vidina dobré úrody se pomalu rozplývala před očima. Řehoř Žižka, svobodný zeman z Trocnova procházel svými polnostmi. Zamračený výraz jeho tváře nevěstil nic dobrého. Jaroslav, jeho nejstarší syn, který ho doprovázel se mu neodvážil pohlédnout do očí. Věděl, že otec není v dobré náladě a v takových okamžicích neměl pro ránu daleko. Proto šel raději o krok za ním a mlčel.
„Jestli do dvou dnů nezaprší, bude po úrodě,“ pronesl otec ponuře. Jaroslav neodpovídal. Věděl, že otec na odpověď nečeká a zkušenosti mu říkaly, že není radno vést před otcem plané řeči. Náhle se v dálce objevil kouř.
„Hoří!“ vykřikl Jaroslav a ukázal na stále se zvětšující sloup dýmu, který stoupal od jejich tvrze. Oba se rozběhli směrem k ní. Přestože byla vzdálena sotva čtyři kilometry, zabrala jim cesta přes půl hodiny. Ještě než doběhli, viděli dva muže ujíždějící na koních ve směru k Budějovicím. Plni nejhorších obav vběhli do dvora. Hořící stodoly si zatím nikdo nevšímal. Na zemi ležel druhý z Řehořových synů, sotva dvanáctiletý Jan a nad ním naříkala Řehořova žena Johanka. Jan měl obličej zalitý v krvi a přes tvář se mu táhla sečná rána.
Řehoř se vzpamatoval. „Odnesu jej dovnitř. Jarku, jeď pro ranhojiče. Vezmi si Hnědku. Vítku, seber ostatní čeládku a haste stodolu, nebo tady všechno shoří!“ Opatrně vzal Jana do náručí a zanesl jej do ložnice. Tam ho uložil na postel. Rána stále silně krvácela. Johanka přinesla čisté plátno a nechala ohřívat vodu, aby mohla ránu vyčistit.
To už byl Jarek byl zpátky s ranhojičem. Ranhojič Těma, který byl čeledínem na statku u Radostů nejprve opatrně vyčistil okolí rány teplou vodou a přiložil na ni listy jitrocele, které si nechal přinést z louky před tvrzí. Potom ránu ovázal plátěným šátkem.
„Žije, ale je to zlé,“ řekl rozvážně. „Jestli se rána nezanítí, přežije to, ale oko jsem musel vyjmout. Kdybych je tam nechal, rána by se zanítila zcela jistě. Nechejte jej teď v klidu, než se probere. Pak uvidíme, co dál. Měl bych tu zatím zůstat.“
„Pošlu Radostovi za tebe náhradu, pokud jsi tu. Je před žněmi a bude potřebovat každou zdravou ruku,“ odpověděl Řehoř. Bylo mu jasné, že synův život je přednější než úroda, ačkoli to znamenalo v zimě téměř jisté hladovění. „Jarku, pojď, půjdeme pomoci s hašením. Tady teď nejsme nic platní. Johanka u něj zůstane.“
Vyšli ven. Oheň už uhasínal. Seno ve stodole shořelo, ale samotná stodola byla dotčena poměrně málo, pokud nepočítáme střechu. Stejně se ale bude muset zbourat.
Řehoř nemeškal, opásal se mečem a nasedl na Hnědku. „Půjdu zjistit, kam se ti lotři poděli. Viděl jsem, jak utíkali směrem k Budějovicím. Ačkoli už bylo pozdní odpoledne, vydal se na cestu. Do Budějovic to na dobrém koni bylo asi hodinu cesty, ale Řehoř jel pomaleji. Jednak nechtěl těm chlapům padnout do pasti a také se snažil najít nějaké známky, zda někam neodbočili. Nenašel po nich žádné stopy a tak dorazil až do města. U brány stála ozbrojená stráž, menší sporý chlapík opásaný mečem.
„Stůj! Kam jdeš? Odkud jsi?“ vykřikl na Řehoře rázně.
„Jsem Řehoř Žižka, svobodný zeman z Trocnova. Pronásleduji dva muže, kteří přepadli mou tvrz a utekli tím to směrem. Neviděl jsi tu někoho podobného?“
„Ano, je to asi tak dvě, tři hodiny. Přijeli dva chlapi, vypadali jako nebezpeční rváči. Vůbec se mi nelíbili. Ptal jsem se jich na jména, ale nakonec do města vůbec nešli a otočili směrem na Rožmberk. Pak jsem si všiml, že jeden z nich měl na přilbě pětilistou růži, znak Rožmberků, tak jsem se dále raději nevyptával. Pouze tu napojili koně a vydali se tímhle směrem, máchl rukou na cestu k Rožmberku. Možná je dohoníš, když popoženeš koně, ale buď opatrný, jsou asi nebezpeční!“
„Díky, příteli. Zkusím to,“ odvětil Řehoř a pobídl Hnědku k poklusu. Bylo mu jasné, co se stalo. Rožmberkové se dlouhodobě snažili ho vystrnadit z Trocnova a rozšířit své panství. Ti dva zřejmě dostali za úkol napadnout tvrz tak, aby to vypadalo jako útok neznámých lapků. Pokud je nedožene, než dorazí na Rožmberk, nemá šanci. Jindřich z Rožmberka je bude krýt, aby neprozradili jeho plány. Asi měli původně zůstat v Budějovicích, ale strážný se dost důrazně ptal kdo jsou, a tak si to rozmysleli a vydali se k Rožmberku. Z Budějovic je to na Rožmberk asi 6 hodin na koni, pokud půjde krokem, ale dobrý běžící kůň to zvládne za poloviční čas a Hnědka je dobrý kůň.
„Hou, hou, tak pojď Hnědko, pojď!“ Řehoř stisknul koně patami na slabinách. Letěli jako vítr. Řehoř v duchu počítal. Pokud ti dva jeli krokem, zbývá jim k Rožmberku tři až čtyři hodiny. Mohl by je ještě dostihnout. Po třech hodinách ostré jízdy vyjel z lesa. Před sebou uviděl Rožmberk a jen asi dvě stě sáhů před sebou uviděl dva jezdce. Vedli spolu jakýsi spor a byli do toho tak zabraní, že se nerozhlíželi kolem. Cítili se naprosto bezpečně, vždyť Rožmberk byl na dohled. I když slunce, které měl v zádech, už zapadalo,jasně poznal. Byli to žháři, kteří napadli jeho dvorec. Zatím si ho nevšimli. Pobídl Hnědku k trysku. Když zbývalo asi dvacet sáhů, jeden z nich se vylekaně otočil. Oslněn sluncem zahlédl svůj poslední přízrak v životě. Řehoř byl velmi zdatný bojovník, svůj zemanský úděl si vybojoval v četných válkách ve službách krále. Než se stačil lotr vzpamatovat, švihl mečem a téměř mu oddělil hlavu od trupu. Otočil koně a vrhl se na druhého lumpa. Ten mezitím stihl tasit meč a tak se rozpoutal zuřivý boj. Protivník byl asi třicátník, o něco mladší než Řehoř. Možná by uspěl kdyby se jen bránil a nechal jej útočit. namísto toho zaklel a vrhl se zuřivě Řehořovi v ústrety. I když v Řehořovi doutnala nenávist, probudila se v něm zkušenost chladnokrevného zabijáka zoceleného na bojištích po celé Evropě. Dobře odhadl sílu a zbrklost protivníka a začal předstírat, že umdlévá. Lotr povzbuzen vidinou úspěch začal útočit mohutnými údery mečem, které Řehoř snadno kryl. Po několika minutách se karta obrátila. Vysílený lapka podrážděný neúspěchem se snažil ukončit souboj jediným mocným úderem, Přitom zcela zanedbal své krytí, což Řehoř okamžitě vystihl. V momentě jeho nápřahu mu vnořil meč přímo do nekrytého břicha. Lotrovi vypadl meč z ruky a sesunul se z koně. Řehoř přiskočil k němu s napřaženým mečem, ale bylo vidět, že lapka už umírá. Chtěl něco ještě říct, ale namísto toho vychrlil jen proud krve a zemřel. Řehoř vzal pouze jejich meče a přilbu se znakem Rožmberků. Koně odvedl zpátky do lesa a přivázal je tam. Už se stmívalo, najdou je až ráno. Věděl, že musí co nejrychleji pryč a tak se vydal mírným poklusem k Trocnovu.