Štěstí

Martin přiběhl ze školy a jeho první kroky mířily k počítači. Otevřel Skype a rychle prolétl seznam zpráv. Zklamaně se odsunul. Zase nic!
Stařičký notebook běžel spolehlivě už několik let a Martin ho téměř nevypínal. Na jeho brouzdání po netu mu bohatě stačil. Nebyl zavilým hráčem her po síti jako většina jeho vrstevníků a vlastně ani moc neměl zájem o běžné tlachy na fórech. Martin byl uzavřený a hloubavý. Máma ho často škádlila, že musí být zamilovaný, když je stále tak zasněný. Byl studentem třetího semestru na ekonomce, hodně četl, psal básničky a nesnášel matiku stejně jako ekonomii.
S Monikou Lipskou na sebe narazili v diskusi na literárním serveru. Žádnou takovou dívku předtím nepoznal. Byla velmi vážná a psala nádherné verše o lásce a přátelství nebo také přírodě. Nebyly to žádné hloupé říkanky, Martinovi připadaly velmi vážné a tak nějak žensky moudré.
Bavili se o všem možném. Co ve škole, doma, kdo co rád čte, co si myslí o životě, politice, přátelství a lásce. Martin si byl skoro jist, že Moniku miloval již předtím, než si vyměnili fotografie. Byla nádherná. Tak moc, že se Martinovi sevřelo srdce. Taková dívka s ním nikdy nebude chodit. Nikdy nesebere odvahu navrhnout jí schůzku. Všechno by se mohlo pokazit a už by se mu nikdy neozvala. Před třemi týdny se přece jen odhodlal a poslal jí vzkaz, zda by se nechtěla sejít. Domluvili se na schůzce v čajovně U bílého slona.
Nepřišla.
Neodpovídala na vzkazy.
Všechno skončilo.
Příliš si na ni zvykl. Ne, určitě byl zamilovaný. Cítil s každým dnem se stupňující dusivý pocit stesku. Nikdy by nevěřil, že láska tak moc bolí. Často plakal. Chodil po místnosti od ničeho k ničemu. Už nežil, neučil se, nesnil, nedoufal. Jen se účastnil.
Rozhodl se, že to ukončí. Nejjednodušší bude asi skočit pod metro. Mechanicky si obul boty, oblékl teplý kabát a vyšel ven. Byl podvečer, tající sníh znovu mrzl a vytvářel na cestách a chodnících kluzkou ledovou polevu. Prostě jen šel. Ze zatáčky se vynořil malý renaultík, ale namísto toho, aby změnil směr, jede přímo k okraji vozovky. Přímo k Martinovi. Ledový povrch vykonal své. Auto jej srazilo na chodník.

***

„Pane Černý, slyšíte mě?“
„Ano.. co .. co se stalo?“ Martinovi se pomalu začalo vybavovat auto se zablokovanými koly neodvratně se sunoucí k němu a rázem se vzpamatoval. „Pane doktore .. Co je se mnou? Mám něco zlomeného?“
„Budete v pořádku. Máte jen naštípnuté žebro a otřes mozku. Ztratil jste vědomí, když jste se uhodil do hlavy. Máte tu návštěvu.“
Teprve teď se Martin rozhlédl po místnosti. Stála tam nádherná dívka karmínových šatech. Bylo to jako zjevení. V jedné ruce měla kytici růží a v druhé naditou igelitku. Chvíli na ni hleděl. Je to ona? „Moniko ..“
„Martine.. moc mě to mrzí, odpusť mi jestli můžeš. To já .. tě srazila. Musela jsem náhle odjet na tři týdny do Japonska. Přímo z práce, nestihla jsem ti ani napsat vzkaz. Zrovna jsem se vracela z letiště..“
Martin nespustil z Moniky oči a blaženě se usmál. „Takže tak vypadá štěstí,“ pomyslel si.
„Moniko .. já tě miluji.“
„Já vím,“ usmála se. položila igelitku na zem a kytku na noční stolek, naklonila se k němu a políbila jej. „Tento je už druhý,“ oči jí zazářily. „Dávala jsem ti umělé dýchání. Jsi teď můj, Marťo,“ znovu se krásně usmála. Řekla to, jako by se znali už od dětství.