Otrokyně

„Tady si vem, víc se mi nepodařilo ušetřit. Zase přišel doplatek za plyn. A to jsem topila míň, než minulý rok,“ podala synovi čtyři tisícovky.
„Mami, já ...díky!“, usmál se na ni. „Už musím letět, něco ještě mám!“ Zvedl se ze židle.
„Počkéj, ani jsi nedopil kafe,“ podívala se na něj smutným, jakoby provinilým úsměvem.
„Ja vím, ja vím,“ znovu se usmál a uspěchaným gestem zvedl hrnek k ústům.
„Nemáš to už studený?“
„Ne, ne, to je dobré.“ Otočil se k synovi. „Tak ahoj, Honzíku. Poslouchej babičku. Ráno si pro tebe přijde maminka.“
Podala mu kabát. „A kdy zase příjdeš?“
„Eee .. teď nevím .. brzo.“ Krátce ji objal a nervózně se podíval na hodinky. „Už musím... Ahoj!“

„Babí ... a ty jsi tátova otrokyně?“
...
„Ne Honzíku. Jsem otrokyně lásky,“ zašeptala a setřela slzu z oka. „Pojď přečtu ti o Zlatovlásce.“