Dcera dvou dob

Ve slávě světa
jsem dcerou dvou dob ,
hypnotizovaná sluncem ,
plodem myšlenek
s totožným cílem
a řinčící zdí .
Vyhlížím nedotknutelný
zakrnělý čas
a slyším jen žalozpěv
se lstivým , chladným akcentem..

Smíme snad zabít naše předky dvakrát ,
bloudit očarovanou vteřinou
v dávno obnošeném šatě ?

..či vzpomene si mysl
opožděným echem ,
jak nerozbít si hlavu
o cizáckou autoritu
a vonět ,
jak má náš květ..