Osobnost

Byl na zahradě sám. Velký a silný. Byl tam už léta a jeho růstu nic nevadilo. Proto byl nejen vysoký, ale také silný a rozložitý. Bohatýr, jaký neměl v okolí obdoby. Pokud ne král, tak zcela jistě kníže mezi smrky. Dvacetimetrová výška, větve rozloženy v kuželovité koruně do pravidelného kruhu o pětimetrovém průměru.
Zdálo se, že jeho růst až do nebe nemůže ohrozit vůbec nic.
-
„Budu tě muset nechat porazit, chlapče,“ utrousil před ním zničehonic nový majitel zahrady.
Poprvé v životě se zachvěl od kořenů až po špičku koruny. Věděl, že člověk má tu moc zničit jej, tak jako to už dříve postihlo několik starých ovocných stromů. Ale PROČ?!
„Nelíbím se ti?“ zmohl se na otázku a mírně narovnal své větve.
„Líbíš se mi, dokonce hodně,“ odpověděl nový majitel. „Ale nemohu tě tu už déle nechat.“
„PROČ?“ zakřičel zoufale. při představě, jak se mu do kmene zakusuje motorová pila se znovu zachvěl. Najednou vypadal menší, smutný. Skleslé větve mu teď připadaly těžké.
„Jsi moc velký, zabíráš hodně místa a vrháš mohutný stín na ostatní stromy. A navíc si moc těžky.“
„Unesu se,“ odpověděl odevzdaně. „Jsem zcela zdravý a velmi silný.“
„To není tak jisté,“ prohlásil majitel. V silné vichřici by ses mohl vyvrátit z kořenů a padnout na nějakého člověka. Stojíš u cesty a mohl by si jej zabít. Nebo spadnout někomu na auto a nedoplatil bych se.“
„Aha, tak to radši zabiješ mě,“ odpověděl uraženě.
„Bohužel. Jsi tady dlouho, užil sis a ostatní mají strach z toho, co je příliš převyšuje. Už jsem ti to vysvětlil, ne?“
„Ano,“ odpověděl smutně a odevzdal se svému osudu.
-
Druhého dne přišli dřevorubci a smrk od špice a ž ke kořenům postupně rozřezali. Dřevo uložili do kůlny.
„Dobrá práce,“ prohlásil nakonec jeden z nich a setřel si pot. „Bylo to rozumné, moc tu vyčníval.“
Na zahradě zůstal jen nízko seříznutý pařez jako pomník zašlé slávy knížete smrků. I ten byl nakonec zasypán hlínou a nad smrkem se tím definitivně zavřela země.