Někde Jsou

dvě věčnosti
vysypaly metráky slov
na kameny, papír
do éteru
a vyjevených mozků
čtvrté cenové skupiny

andělé
už ale prskají
nad trnoucí marností
magických světel velkoměst

a někde tam

v sedraném šatu
plném skvrn
zhyzděným bokem
od krutého meče
jednoho deka slov

Jsou

ale cítí se být vinni
láskou bez vytáček
snad jinou dobou
kde krev ztratila barvu
a srdce
zarůstají chudobou citu
a oči?
ach, ty mají klapky
samočinné a virtuálně černé
co číst dovedou
pouze sebe

a staré bohy bere ďas
nebo čas
nebo už nejsou
vůbec nic