Větvička

Šla do práce.
Příšeří se koulelo po obloze
a najednou

..zbloudilá větvička
obyčejného přerostlého keře,
takového, co jich je dvanáct do tuctu
a všude jen překáží,
a nikdo neví, jak se vlastně jmenuje,
ale on stejně roste
a bůhví (nebo spíš čert ví),
kde v sobě nachází sílu
žít a chtít potěšit

..tak taková,
ji zatahala za vlasy
a zůstala tam trčet jak tiára,
„nejsem jen tak nějaká“
řekla
a přenesla ji do vesmíru,
na pár kroků od malého paláce
s velkou zahradou plnou květin,
vůní jetele a stádem jednorožců.
Tam, kde přání a touhy
mění se v činy a bílé krajky,
pohyby ve stříbrnou páru
stoupající vzhůru
s melodií oroseného smíchu.
Tam jednou řečí
spolu mohou mluvit,
vést řeči.
Neskrytější myšlenky
jsou tam budoucí minulostí
a noc je dnem,
s modrým zvonkem
za uchem.