Milión chvil

*

šla jsem si jen tak
mezi lidmi a jejich náladami
město dunělo, snídalo a vrčelo
to množení člověčenství
bylo tak silně mohutné
že jsem měla najednou pocit
jakési podivné samoty
jako když žiji nepopsaný list
a pak
potkala jsem vlastní já
nevím
zda bylo lepší nebo horší

poodhrnulo si z tváří déšť
usmálo se očima paprsků
a řeklo
znám tě milión chvil a let
tak proč mi nevěříš
žij už tenhle život
dalo jsem ti svá křídla
a účet platím já
tak tu záhadnou krajinu prozkoumej
klidně se jí i přiopij

že se trochu bojíš
nevadí
že máš slz plné oči
nevadí
zavři je
a jeho plamenem světla
nech se vést

*