..ten čas se hrozně loudá..
***
» autorka: isisleo |
*
vešel jsi do chrámu
kam se moc nechodí
rozsvítils malé nebe
a přikoval oltář k zemi
modlil ses
tak jak to umíš
snad i přání vyslovils
vrátil ses
přijmout rozhřešení
či snad
rozdat potěšení
jenže
měsíc se zatím rozpil
do nočního sametu
vykouzlil pár stínů
a ty ses v nich rozplynul
ztotožnil se s časem
co se tak hrozně loudá
*
vešel jsi do chrámu
kam se moc nechodí
rozsvítils malé nebe
a přikoval oltář k zemi
modlil ses
tak jak to umíš
snad i přání vyslovils
vrátil ses
přijmout rozhřešení
či snad
rozdat potěšení
jenže
měsíc se zatím rozpil
do nočního sametu
vykouzlil pár stínů
a ty ses v nich rozplynul
ztotožnil se s časem
co se tak hrozně loudá
*
» 22.11.2010
» komentářů: 4
» 23.11.2010 - 22:23
Sladkalu:
Nevím, co říct, je to moc krásné, když jí čtu, vyplouvají napovrch různé myšlenky...povedla se Ti..ST
Nevím, co říct, je to moc krásné, když jí čtu, vyplouvají napovrch různé myšlenky...povedla se Ti..ST
» 27.11.2010 - 23:05
a_tao:
anebo se zběsile
rozběhne opilý
anebo se zběsile
rozběhne opilý
» 30.11.2010 - 15:32
j.c.:
„ta báseň je hodna zveršování“
zamyslil se starý bard,
ten čas, co se k zemi sklání v stínu sametových gard,
o loudavém půlměsíci
v oltářní jak vstoupil rám,
hodil by se pes vyjící
když rohu očurává chrám
bez modlitby, rozhřešení zveršovat to malé nebe,
jak sladké je to pokušení
však starý bard to sotva svede
Jiří senior
„ta báseň je hodna zveršování“
zamyslil se starý bard,
ten čas, co se k zemi sklání v stínu sametových gard,
o loudavém půlměsíci
v oltářní jak vstoupil rám,
hodil by se pes vyjící
když rohu očurává chrám
bez modlitby, rozhřešení zveršovat to malé nebe,
jak sladké je to pokušení
však starý bard to sotva svede
Jiří senior
» 15.12.2010 - 21:14
WhiteSkull:
Vešel jsem do chrámu
kam už skoro nikdo nechodí
rozsvítil hvězdy přikované na podlaze
a ukřižoval sebe. Modlit se?
Nemohu.
Jen poslední přání si zašeptám
jako vrtoch starce jako potěšení
z rozhřešení. Slunce laškovnou hrou stínů
protrhlo oponu splínu
a já
rozplynul se v čase
co prchá
zběsile.
Vešel jsem do chrámu
kam už skoro nikdo nechodí
rozsvítil hvězdy přikované na podlaze
a ukřižoval sebe. Modlit se?
Nemohu.
Jen poslední přání si zašeptám
jako vrtoch starce jako potěšení
z rozhřešení. Slunce laškovnou hrou stínů
protrhlo oponu splínu
a já
rozplynul se v čase
co prchá
zběsile.
Předchozí: Bláznivej den | Následující: Brány