Smutný klaun...

V benátských uličkách křivolakých
jen tak jsem se potuloval...

až došel jsem na malé náměstí
kde On na rohu stál...

Pierot...

Semknutá ústa
lehce jahodová
obličej ze šlehačky
kolem houf dětí
křepčící
On smích jim rozhazoval...

Já seděl na římse
z žilkovaného mramoru
vyhlazeného milionem doteků...
uhranutý
představení pozoroval...

večer pak
ve světle lamp
když hra skončila
naše oči se potkaly
a já v nich viděl všechno...

ten mramor,na kterém jsem seděl...

ten smích i smutek...

v klaunově tváři z travertinu
slza
jakoby ze skla
stekla
tvořila
cesta...

já uklonil se
On pousmál se
věděl
co jsem tím
říci chtěl...

beze slov
bez not
Pierot...