Řezbář...

Ukrytý před Světem
ve svém koutku
vyřezává si
z květiny sošku
střípky okvětních plátků
se snáší mlčky na podložku…

naproti sobě pak postaví dívku
tváře s trochou pelu do zlatova
z puklé rudé třešně ústa
dívá se do tajemství jejích očí
i čas v té hloubce usnul
a sní o světě
co se naruby točí…

v ten okamžik
nahý jako Adam
vidím sám sebe
jak do těch očí padám…