nonstop...

klečel na podlaze
sprchového koutu
smýval ze sebe špínu
a sledoval hříchy
mizející ve spirále
zpěněného vodního víru...

v tichu se ozývá
a vzpíná splašené
prudce bušící srdce...

věděl že přijde...

světlíkem se protáhl
temný cár
vesmírné vlečky
beznaděje...

slyšel nářek divoké kočky
i jemu se plakat chtělo
pod palbou vodních děl
tělo se chvělo...

přesto věří a čeká dál....

na Dámu v černém
s podivným šperkem
co pouhým výrazem a gesty
tvoří cesty
boří staleté nedobytné hradby
a otvírá bílá místa
neznámé krajiny...

na Dámu co rozezpívá zastavený tón
a rozhoupává zvon....

jeho duše...