O národu Bójů

Bylo jednou jedno království uprostřed lesů a hor. Říkejme mu třeba království Bójské. Nebylo moc veliké, spíše takové menší královstvíčko. Jeho panovníci a lid bývali kdysi velmi zdatní a bojovní válečníci, ale ty časy už byly dávno pryč.
Ona země se ocitla mezi velkými, vzájemně znepřátelenými říšemi, které se o ni vzájemně přetahovaly. Tu byla úspěšná jedna, tu zase druhá a každý pán hned zaváděl v zemi své pořádky. A tak lid bójský, který byl nejen bojovný, ale také moudrý pochopil, že nemá smysl se zapojovat do válek na jedné nebo druhé straně, protože se vždy nakonec ocitne na straně poražených. Přestal bojovat za mocipány říší a začal raději bojovat za sebe.
Ne zbraněmi, krveprolévání si užil dost, bojoval pomocí chytré diplomacie. Ponechal tomu, kdo právě vládl pocit nadvlády a stejně si žil po svém. Tedy alespoň ta jeho moudřejší část.
Národ Bójů byl národem čestných a pracovitých lidí, kteří se nehrnuli do hloupých půtek a válek, své problémy řešil hlavně v hospodách u piva, což vypadalo sice hloupě, nicméně ten národ přes stálou nadvládu cizích mocností postupně bohatl a sílil.
Politika byla v tomto národě oblíbeným sportem. Vlastně to bylo vcelku zajímavé utkání mezi dvěma mančafty. Jedni nosili dresy Vlezdoprdelků a ti druzí zase dresy Opozičníků. V lepších časech si ty dresy měnili po volbách a v těch horších po převratech za podpory té druhé velmoci, co u nich zrovna nebyla u vesla. Většinou si vlastně ty mocnosti vybírali sami tím, v čí prospěch provedli puč. Vlezdoprdelkové vždy vládli a lezli do zadku „spřátelené“ mocnosti. Opozičníci se snažili odebrat Vlezdoprdelkům vládu a vyměnit si s nimi dresy. Tedy o to, aby se stali Vlezdoprdelky sami.
Šlo o to, že Vlezdoprdelkové mohli daleko lépe okrádat svůj národ a hlavně legálně, protože si k tomu schválili zákony. Když to už začínali přehánět, lidi je ve volbách vyměnili.
V dobách, kdy se nestřídaly mocnosti, které Bójům sobě pro radost šéfovaly, oba mančafty vcelku dodržovaly pravidla hry. Vlastně bylo jen jedno. Nechat konečný verdikt na sudím, což byl Bójský národ. Oba týmy měly své skalní fandy, kteří se občas pro zábavu poprali se skalními protivníka. V boji o fandy byly povoleny oplzlé nadávky na protivníka, vzájemné obviňování, kdo je větší zloděj, trestní oznámení a také sliby pozemského ráje v případě zvolení toho kterého mančaftu. Do hry ještě vstupovalo pár menších mužstev, kterým se říkalo „žolíci“, protože nikdo nevěděl. na čí stranu se nakonec postaví. Žolíci měli sice většinou jen pár hráčů, ale bez nich nemohl žádný tým dávat branky a toho si byli kapitáni obou mužstev dobře vědomi. Důsledkem toho bylo, že „žolíci“ měli prakticky jisté, že se dostanou na stranu Vlezdoprdelků, ať už vyhraje kdokoliv. To byla velmi vděčná role a oba velké mančafty žolíky tajně nenáviděly. Což bylo ovšem asi tak všechno, co mohly dělat. Vlastně ne, někdy se dokonce stalo, že se dohodli proti žolíkům a rozdělili se o vlezdoprdelkovské posty mezi sebou. To pak žolíci spustili pokřik, že je to nefér vůči voličům, ovšem voliči většinou věděli, že nefér bude jakákoli varianta, protože žolíci, ač v dresech Vlezdoprdelků, občas hrávali na straně Opozičníků, většinou když o něco šlo. Bójové to všechno věděli, ale také jim bylo jasné, že výměna hráčů nebo týmů nic neřeší, a tak si z obou utahovali u piva v hospodě a občas se pro zábavu kvůli nim poprali. Vyčistil se tím vždy na nějakou dobu vzduch.
Bójové milovali své jistoty, a tak jim při každých volbách musely slíbit nějaké to zvýšení jistot, což bylo oběma týmům rovněž nemilé, protože zbývalo mnohem méně na ukradení pro vítěze. Kroutili se, jak mohli, tvrdili, že to jde na dluh, místo aby přiznali, že na dluh kradli. Když se už dluh moc zvýšil, vymysleli občas nějakou tu krizovou variantu, která lidi přesvědčila, že musejí utáhnout opasky. Obvykle to moc nezabíralo, protože obě strany hodně blufovaly, a tak jim lidi pro jistotu moc nevěřili, většinou oprávněně.
Nicméně samotná krize nebyla zase až takovým problémem pro lidi, jako pro hráče oněch politických mančaftů, kteří to dobře věděli. Jakmile totiž lidem sáhli na jistoty, národ Bójů se naštval, nechal vyházet trenéry a většinu hráčů a nahradit je za nové. Pak byl většinou ochoten dát těm novým šanci. Poněkud přidal v práci a utáhl na čas opasky. Těm novým chvíli trvalo, než se naučili hrát a tak tolik nekradli. Ekonomika se opět zvedla a všechno šlo dál ve vyjetých kolejích. Problémy obvykle nastávaly, když se hra pokazila ve velkých mocnostech a ty chtěly své krádeže řešit na úkor Bójů. Párkrát z toho byla dokonce světová válka, ale protřelí Bójové nikdy neměli ztráty větší, než bylo nezbytně nutné.
Jo, asi jste čekali něco o princích a princeznách. To bylo tak. Bójové se na vybodnuli jak na prince, tak na princezny, a od té doby se jejich hospodské kecy motají kolem toho, jak je všechno na draka.