průchozí...

procházíš
v bordó šatech
chodbou nekonečna
vlníš boky
ladnými oblouky
vítr se prohání
tvými vlasy
odněkud někam
a prolíná
pavučinami po stěnách
s nehybnými pavouky...

Solitérka
osvětlená
aurou sebe sama
chvílemi překvapena
chladem kolem
ruce v kapsách
ukrývající tajemství
pod koženým kabátkem...

vcházím
ti v ústrety
z temného výklenku
oděn v černém smokingu
bílé košili
a květinovým motýlkem...

uchopeni chvílí
na malém
prostranství křižovatek
tancujem
mezi tóny kytary
proplouvajícími
mýdlovými bublinami
s palci otevřených dlaní
putujícími po zádech
načež skladba končí...

vím
musíš dál
jsi totiž...Svatá
a já jen
Persona non grata...

na památku
jsem políbil konečky
tvých prstů
blednu
a mizím s tmou
v tunelu zapomění....