Mendělejevvní...

za hrst Nikláků
jsem kdysi vytesal
z krápníku Vápníku
tvou podobu
letmými tahy štětce
ve stylu Manga/nu/
zvýraznil sebejistotu
Platinou vytvořil patinu
vlasy z Mědi
a pak přidušen dusičnany
posilněn Bromem
hibernovaný časem
v ledovém zapouzdření
usnul na Antimoonu...

dlouho jsem držel půst
pod olověným poklopem
a teď probuzený
pokoven Chromem tvých úst
chtěl bych prorůst tvým světem
jako Wolframová vlákna žárovku…

z Rádia zmizel šum
a ty naladěná
v rytmu tanga
Jódluješ
nabízíš mi beZinky
a s nevinnýma očima
jak žhavé Uhlíky
spaluješ mou kyslíkovou zásobu...

jsem Rtutí
a tvé teplo mne nutí
šplhat vzhůru
i když vím
že může nAstat
roztroušení
a budu možná jen Fosforeskovat
kdesi ve vesmírném prostoru…

nechceš ještě chvíli zůstat?
proplavem se Plutoniem
nebo vzlétnem balónem
plným Hélia
třeba tě obléknu do Zlaté
ty se ladně protáhneš
a obtočíš kolem mé zeměkoule
chceš?

ty ses jen uculila a špitla
vždyť já vím že nejsi ze Železa
i když máš někdy hlavu z Křemíku
jindy zas měkké srdce
jako z Hliníku...

teď ale už musím jít
mě totiž jen tak nedostaneš...

ty jeden chemiku….