od soumraku...

po půlnoci venku
zapálil jsem si dýmku
zaujal svůj obvyklý postoj
a tma vyplnila prostor
tak dokonale
že nebyl vidět žádný spoj...

prohrábl jsem kapsy
mezi prsty proklouzl čas
a já zjistil
že zase nic nemám...

nitro v oceánu
soukromé bolesti
pokryla kralující
vrstva prachu
zarputile odmítající
obnažit se
před světlem
a víra se stala důvěryhodná
jako železný záchranný kruh...

v té chvíli
nepřítomnosti zvuku
se náhle pohnul vzduch
vesmírní mloci
prořízli černou plachtu
a já zaslechl
dvoumotorové letadlo...

najednou jsem si vzpoměl
že jsem dneska potkal
jednoho chlápka
co mi o tobě povídal
prý ho napadlo
utopit se
ale ty jsi ho vytáhla z vody
i když už nedýchal...

jeho duše se vznášela
jako lehká mlha
nad mořem tvých úst
ty ses pak přitulila
on se probudil
usmál se
a zasípal...

já to věděl
budoucnost patří ženám...