ve skutečnosti...

čas usnul s dudlíkem
v zavinovačce
a já ztracený
v bludišti vlastních myšlenek
procházím
mezi provazci deště
po opilých střechách
v sebekontrole
duševně vyšinutého nomáda
a promítám si
dokola
ten tvůj pohled
lávového ostrova...

tvá kůže je tak hladká
že sklo proti tomu vypadá
jako rozorané pole
vyhřívám se
na pláži tvého těla
a myslím
že mě to nikdy neomrzí...

zhoupla ses v bocích
s nonšalancí královských galér
lana se přetrhla v docích
má fregata se uvolnila
na severu
popraskaly ledovce
zvedá se vítr
a blíží se vichřice...

nepřestávej...

žáruj!...