běžící muž...

kameny změkly
a semkly se
jak buchty na pekáči
hory zakotvily...

noční tmou zní
tikot osamělých zdí
z měsíčních cihel
a já si připadám
jako zbloudilý pacient
po chodbách nemocnice světa
kterého čímsi umrtvili...

když tu náhle
jakoby se rozsvílo
prvotní světlo
čísi ruce vyrostly z podlahy
a zaklepaly mi na rameno
aby pohladily...

akordeon v kleci začal hrát
dveře začaly klíčit
ze stropu padají kytky
hudba jazzu se smísila
s hukotem jezů
nádobí u dřezu
rozepjalo křídla
stůl zadupal
a židle se roztančily...

i když jsi daleko
vidím tě...

v ohybu světla
tvůj rytmus těla
melodii citu
harmonii vědomí
i ten rozpustilý ženský smích
jsi jako dítě
předběhla jsi dobu i mě...

ale já se nevzdám
vezmu to úvratí
půjčil jsem si perutě
od ledňáčka
rozhrnul vesmír
a rozbíhám se...

jen na chvíli zpomal
a já závratí
doběhnu tě....