klouzavě...

stojím mírně rozkročen
v nitru zaraženou sekyru
na rozvalinách kamenné zdi
bývalého kruhu
smíchané se spadanými jablky
mezi menhiry
a nízko nad obzorem
v šedé postavě šibenice
visí blednoucí slunce...

životní záseky ve tváři
vytváří hluboké kaňony
ale přesto jsem
po sté připraven
touhou zachytit se na skále
hladké jako sklo
a být ti nablízku
i s těmi dírami
co zanecháváš pohledy v mém srdci
jako průbojné nabojnice...

jsem čelní narážeč
do koncovek
posunovač dění
rostoucího stromu z měsíce
osamocený odvážlivec
vstupující
do tvé rozžhavené pece...

nikdy to nevzdám
protože
neváhám
roztavit se
v tvé řece...