za chumelení...

stál jsem na prahu
v potemnělém ránu
plném mrazu
se ztěžka pohyboval sníh
když tu najednou
jej vzduch rozvířil
jakoby oživený
sepnutým větrákem větru
v zádech jsem ucítil
siluetu
zvláštního pohybu
kůže se zježila
jako kovový potah
fakírských lehátek
a když jsem se položil
na papírový plac
a dostal tělo do obrátek
vytvořil jsem
pěkně obsáhlý děrný štítek...

na krku měla náhrdelník
ze snových vloček
a řekla nevinně:
,,nevíte pane
kde by mohl pobývat Ježíšek?
mám pro něj dárek“
a s jemnou nonšalancí
mi setřela z tváře
pár ledových snítek...

měla hlas
že jsem jej zatoužil pohladit
chvíle štěstí se roztáhla jako plátno
stačilo ji jen naměřit
nastříhat a ušít oblek
s pomocí sklovatových nitek...

když jsem se vzpamatoval
odvětil jsem:
,,Nevím
ale třeba k němu spolu
najdem cestu“...

dovolila abych ji oblék
a ozdobila mne úsměvem
já ji vzal za ruku
chytil se sněžných vln
a vyrazili jsme
zachumláni v sobě
do obzoru
zapadajícím ránem...

měsíc je v novu
a my budem navždy
pamatovat tu dobu
kdy se to stane znovu
a znovu
a znovu
a znovu...