Kdo jsem já?

Seděl jsem v rychlíku typu supercity na trati Berlín – Řím a prohlížel se v záznamníku poslední zprávy o počasí. Vypadalo to na příjemný slunečný víkend s pravděpodobností 97%. Do kupé přistoupil muž a oslovil mě:
„Promiňte, mohu přisednout? Jedu do Říma, cesta je dlouhá, nechci být ty tři hodiny sám. Tedy pokud vám to nevadí.“
„Ale samozřejmě, jste vítán“ odpověděl jsem zdvořile a zvedl oči od záznamníku. Ztuhnul jsem. Muž, kterého jsem spatřil jsem byl já.
„Děkuji, jmenuji se Martin Kadlec,“ usmál se na mě a viditelně si užíval mého ohromení.
„JÁ, jsem Martin Kadlec,“ ohradil jsem se uraženě a protřel si zrak.
„Ano, já vím,“ odpověděl klidně. Vy jste já a já jsem vy. Jsem z paralelního prostoru a naši vědci pokročili ve zkoumání tohoto fenoménu o něco dále než vy. Já jsem jeden z nich. Dělali jsem pokusy a najednou se naše prostory propojily. Takže jsem tu se sebou samým z jiného paralelního světa.“
„Cože? Tomu nerozumím. Z jakého paralelního prostoru? Kde je ten prostor a existuje vůbec něco takového? Pane, jsem učitel fyziky a vím, že existují úvahy o možných paralelních prostorech, ve kterých se děj odvíjí jinak. Ale je to pouhá spekulace a nikdo nic takového neprokázal.“
„V našem prostoru ano. Jsem také teoretický fyzik, můj prostor od vašeho .... mohu vám tykat? Když vy jste vlastně já?“
„Poslužte si,“ zavrčel jsem nedůtklivě. „Nikdy jsem si na vykání nezakládal.“
„Tedy můj prostor se od tvého oddělil ve dvaceti letech.“
„Ano, a kdy přesně?“
„Vzpomínáš na Janinu? Jak jsme s ní seděli pod tou lípou a rozhodovali se zda ji políbit a vyznat jí lásku?“
„Jak to .. aha chápu, ty jsi já. Abych si nevzpomínal, Janina je už patnáct let moje žena a mám s ní tři děti, tak to si snad nemusím dělat uzel, ne? A jak to souvisí s tebou?“
„No v tom okamžiku jsem se ocitl v jiném prostoru než ty. Tak říkajíc, naše prostory se oddělily. Já se totiž zbaběle vymluvil, že mám ještě něco do školy a Janinu jsem tudíž nepolíbil. Jen si vzpomeň, jaké jsi měl bobky. Nejhezčí holka v ročníku, cvakalo nám pěkně u zadku, přiznej to.“
„No, proč bych to popíral. Ovšem Janina stála za ten risk, že dojde k blamáži, ne?“
„Asi ano. Já už totiž žádnou lepší nepotkal. Vrhl jsem se na svou druhou milenku. Na fyziku. Jsem profesor na technice v Berlíně, doktorát věd mi byl přiznán před jedenácti lety za mimořádné objevy v oboru paralelních prostorů. Předloni mi byla udělena Nobelova cena. A to vše nejspíš díky tomu, že jsem tenkrát před Janinou zbaběle utekl.“
„No, příteli, neutekl jsi před Janinou. utekl jsi sám před sebou. Janina byla do nás zamilovaná až po uši a tenkrát nezůstalo jen u polibku. No a já teď učím na gymnáziu v Plzni. Nelituji, máme s Janinou tři krásné děti. S tituly a cenami jsem poněkud na suchu. Poslyš, moje rodina tě nesmí vidět. Děti by z toho mohly mít šok a Janina ... vůbec se k ní nepřibližuj, jinak ti půjde o život.“
„Neboj se, to vůbec nehrozí. Proč vlastně jedeš do Říma?“
„Já vlastně .. a proč ty?“ usilovně jsem přemýšlel jak jsem se v tom vlaku ocitl a proč mi to nebylo divné.“
„Musím se ti omluvit. Totiž .. stala se chyba, snad půjde ještě nějak napravit. Můj asistent v Berlíně zpackal pokus“
„Mohl by ses už konečně vymáčknout?“ přepadlo mě zlé tušení.
„Prostě já nejsem v tvém prostoru, a ty v mém. Janina v mém prostoru žila donedávna s nějakým Italem. Manželství bylo bezdětné, asi tři roky se vídáváme prostřednictvím Supernetu. Minulý týden se rozvedla a domluvili jsme si schůzku. Jedu za ní.“
„Musíš s tím něco udělat. Janina zůstane sama a já ..“
„Nepůjde to, musel bych mít stroj času. Vlastně je pravda taková, že se vytvořil další prostor, ve kterém se my dva nacházíme dohromady. V prostoru, který jsi opustil jsi zároveň i zůstal. Janina si ničeho nevšimne a tvoje instance, která zůstala v tvém bývalém prostoru také ne. Jaké to bude mít následky, to nevím.“
„Ale já vím,“ pomyslel jsem si. „Jeden z nás dvou bude muset zemřít.“ Podíval jsem se mu do očí a viděl, že ho právě napadlo totéž. Vrhli jsme se na sebe.
—
„Proberte se Martine. Seance končí. Gratuluji, právě jste absolvoval třetí stupeň osvícení v mém kurzu sebepoznání. Jaké to bylo?“
Aha, vzpamatoval jsem se. Moje experimenty s jógou. „Mistře, děkují Vám,“ uklonil jsem se. „Teď už vím, co chci.“ Podíval jsem se na hodinky. Musím běžet. ať stihnu doma večeři.