7,30...

mám rád dobu
kdy čas přestane myslet
na čas
sklenice chutí
přejede po kníru
zahraje krátkou etudu
a vyloudí melodii vůní
k rozehrání smyslů
projít pasáž
zažít masáž
válejícího soudku po kamení
a dole v údolí
mít zvláštní pocit naplnění…

vzpoměl jsem si
jak jsem se jednou
loučil se svobodou
s partou kamarádů
a dostal jsem od nich darem
kilo cukru
tenkrát stálo tolik
jako dní co mne čekaly
tak aby mi prý
pod bičem povinností chutnaly
a já se pak toulal ulicemi
trochu ovínělý
s odhodláním někoho
co už nemá co ztratit
a cukroval cesty
rozpažený o celý svět
posetý pihami
z probleskujícího měsíčení
mezi plaňkami...

je to už dávno
ale jednou za čas
ve chvílích tažení skly
to pořád dělávám
a malý baculatý chrlič s křídly
jako kormorán
zkamenělý na římse
v zamyšlení
procitá usmívá se
a proudem vody
rozpouští ten cukr
do dláždění nocí
pro oslazení rán…