náladámvní...

ve stínu přivřených víček
postaven před zimu
tak akorát na míru
z povzdálí pozoruji svět
připadá mi jako list papíru
jako obraz těla z obou stran
co se od sebe nedají odtrhnout
ani se na sebe podívat…

ve chvíli takového klidu
kdy se ve vlasech uhnízdí ptáci
kdy se mi o tvář
otírá pašerák chladu
do duševních stavů
a slunečník
zavěšený na jeřábovém laně
se opírá do zádových svalů
vychutnávám svět...

z brokátu barveného lístí
jsem si ulistoval knižní oblek
v mramorové vaně sázím pažitku
aby mohla růst bez tíže
peču maso na tepané mříži
vytržené z okna nevěstince
a zatímco mezi tím
popelář odstranil zbytky
mé včerejší existence
já obracím terasu
k jezeru
co se rozprostírá
ve tvé myšlence
temné moci
a jiskřivého umění...

prý vše pojmenovatelné
v mlhách paměti
se jednou může vypařit
takže to znamená
že trvalé zůstává
to co nelze vyslovit...