podzimní tajnosti...

na podzim jsou dny kratší
ale mě tolik světla stačí
sbalil jsem si pohled
nezřetelného obrazu
jezerní krajiny
a za pomoci kompasu citů
brouka roháče
barevných úhlů
šlapu s mlčenlivou tváří
indiánských rysů
pomalovanou artefakty
podivně vzdálenou
za hořící cigaretou
v loudavém zalíbení
po nehybných spirálách svítání...

nechávám za sebou
prašné cesty rozumu
těla kompromisů
i linie zaostalého vedení
a naslouchám symfonii větru
v poblázněných stromech
kterou nese šum dávnověku...

tam v malém údolí
kam je zapovězen
vstup všem mocným
možná stárnu trochu pomaleji
na svahu roste euforium
smíšené s eukalyptem
a já pozoruji obzor
potemnělého koně
s šedým zákalem
pijícího blátivou vodu z kaluží…

tam u tichých strážců
tajemství tvé podoby
dívám se
jak se v tobě otáčejí
nebeské prostory
dar i prokletí
dobíjím se tvou energií
a smrkové menhiry jako prsty
naznačují směr
k podzemním vírům vědomí…

cosi se mi zmítá v srdci
a já si uvědomil
že být nesmrtelný
může být nicotné prázdné…

vkládám své ruce do tvých
v malebné intarzii
do jemných rukou člověka
ovládajícího umění
splétat kožené řemínky
ze splývajících čar
a usmívám se
teď už znáš i ty mé...