mýtná...

mám rád nejasnosti
co se vyskytují
mezi jazykem a činy
a tak rozlepuji
ochrannou ironii
neřešitelných dilemat
jak reprodukovat
to jiné oddělení
mimo prostor a čas…

zdála se spící
v náruči věků
za štíhlou hradbou
bílého břízoví
nahého podzimního lesa
s plazivou smrtonosnou černí
démonických instinktů
v obraně proniknout dovnitř
i ven
z toporné prázdnoty...

já ale nedbal
na opelichaném poli
jsem posbíral pigmentové skvrny
roztroušené touhy
a lehl si tváří k zemi
z beder mi začal růst strom
pomalovaný symboly
a v pohledu obrazů
se barvy lepkavě leskly
jako z borovicové kůry
mé kurátorky
co nikdy nevysychá...

vyjmul jsem ji z dutiny
jako pocuchaného ptáčka z klícky
andělé mysli roztáhli křídla
a ona se znenadání obsypala
mračny bílých květů
jako kříž co se zazelená...

dalo se do deště
já nás zakryl stvolem lopuchu
přitiskla se ke mě
s ústy na uchu
a zašeptala
děkuji ti poutníku
jsem probuzená...