když je kde se zout...

ležíš na kraji lesa
a prostorem se nesa
tvá krása tak
že podvečerní slunce
zapomnělo padat
a proplétá se mezi stromy
v dychtivě pastvě
na tvé odhalené nahotě
až k pasu...

v záplavě padajících květů
já nahmatal tvou ruku
tápu dál
až k tělu
zakrytém
nebeským prostěradlem
beru tě
do náruče
a foukám proti zemi
bychom se vznesli
v průvanu
nad tuhle realitu...

mé kaštanové vize
srostly s Tvými pohledy
do dáli přikováni
k jednomu místu
odhrnout závoj snů
a vstoupit dovnitř…

Domů...