ten z řádu chodců...

rozkopal jsem cestu
pokácel plot
uvolnil prostor lesu
místo předzahrádky
se rozložilo rašeliniště
a na druhé straně
se dívám na jednu krásnou
pěkně bublající bažinu…

procházím se
když ostatní spí
a v té chvíli obdivuji
bravurní křivky
malebné architektůry
co nikdy nespí…

nejsem jemný
z venku možná hrubnu
doma bych mohl být hladký
nejspíš i víc citlivý a vnímavější
ale místo hedvábí parku
mám radši pralesní pytlovinu...

na podzimním břehu
se rozlilo teplé světlo
v pokojnou medovinu
a opřelo se mi do zad
zavětřil jsem čerstvé pastviny
a pořád mám chuť
dojít až tam
kde slunce zachází v zátočiny
tam kde roste bujná kukuřice
tam na západ
do divočiny
která hýčká
ten tajemný svět
z kterého se dá čerpat síla
ta která mi dodá
důvod proč žít
i proč umřít…