onemuženě...

lehce balancovala
po teplárenském přivaděči
nad košatým údolím
jako by plula po hustém plyši
v kostkované košili
kabátku barvy manga
sukni bluemarine
a na cibulce
měla kreativní čepku
z pleteniny
i když trochu infantilní…

mráz jí vykouzlil
s noblesou
do tváří ruměno
plné ornamentů
jako zahradník keřům
v zámeckých zahradách
ve Versailles
okořeněná doplňky
z extravagantního prostředí
s lákavou elegancí...

já nočních tahů
opeřený pěstoun
s hlavou plnou touhy
chtěl ale vidět víc
než se vidět dá...

zamával jsem na ni
usmála se
kývla mi na pozdrav
na chvíli
jsme se spolu posadili
a ona mi živě
popsala reálie
které se mi zdají....

můžeš říci
že jsi si jistý
mou existencí?
ne..

a můžeš s jistotou říct
že neexistuji?
také ne...

pak tedy musíš uznat
že existuje něco
co nevíš
to ano...

nazývej mne tedy entitou
u které přiznáváš její neznalost...

a co když tě chci nazývat
jen dívkou
kterou neznám?

to klidně můžeš
ale moje nitro se nezmění....

a najednou se rozplynula...

já už ale vím
že žije
protože její otisk
v dlani mám....