dedukti...

odpočíval jsem v křesle
a jediné
na čem mi v tu chvíli záleželo
bylo vyplnit pokoj
namodralým kouřem
z dýmky
když tu někdo zaklepal
a po mém dále
vstoupilo tělo
bez hlavy...

otevřel jsem okno
mlha se rozptýlila
jako mé obavy
a přede mnou stála
celá Ona
jako by zrovna vystoupila
z období renesance
a já ihned pochopil
proč Bernini tvořil
fontány a sloupoví...

á tady jste
co já se vás nahledala...

rozezněla
svůj vox humana
a rezonance
pohyblivého ohniska
rozechvěla zdi
i mne do morku kostí...

někde uvnitř
se utrhla žhavá lavina
a sestoupila až na dno
obtěžkaného údolí
kde rozhřála ledy...

srdce se ještě zdráhalo
povolit
ale duše už se drápala
na rozkošatělou horu
aby nahoře s radostí sklidila
ovoce letité námahy
i když ví
že po vrcholové euforii
se často dostavuje pocit
skleslosti a únavy...

zadíval jsem se na ni
jako když pavouk souká lano
volných asociací
a přitom by rád zjistil
co je za nimi v nich i nad nimi
a kterými výčnělky
se dotýká skutečnosti
pak jsem pohlédl na zeď
na níž dlel obraz Tenzinga
nenápadně
s úsměvem
jsem zahladil stopy
po vyčerpanosti
abych mohl stoupat
znova
protože mi konečně došlo
že Ona únavu vlastně nezná...