petits partikulies...

vracel jsem se z noční
kolem šesté
když jsem potkal sousedku
v negližé
jak vynáší smetí
s úsměvem řka pane
to je nečekané
překvapení
jakoby měla v hrdle
vystlanou píseň
jemnými krystaly
podobnou ptačímu chmýří...

a z nějakého důvodu
mi přišlo na mysl
to známé rčení
volnost rovnost bratrství...

ten zvláštní pocit
že volní nejsme
rovní také ne
a jako bratři
se k sobě
už vůbec nechováme...

čím víc jsme individuální
tím dál víc odpoutaní
a capella
bez doprovodu
jako ta ryba
s očima daleko od sebe
ale tak daleko
že se cítí ztracené...

tak to teda ne...

odložil jsem břímě
a vrhnul se k ní
do objetí
jako lev ke lvici
v mužském principu
a ženské ctnosti
s rukama plnýma slunce
zalíbeni v rébusech ozvěn
posvátných jazyků
drobných bibelotů
uchovávaných ve vitríně
abych zas objevil bláznovství
krásu slohů
barvy motivů
v jemnosti provedení
kdy mohu
vlhkou přirozenost luny
rozehřát a vysušit
horkou krví
a rozbalit cestu
bez jakéhokoli vysvětlení...