bloková...

seděl jsem na břehu času
při obléhání věčnosti
a vrtal se už pátý týden
v jednom teorému
zda lze žít s vědomím
že člověk nikdy nemůže dosáhnout
na opravdové štěstí
byť je vybaven
vzorcem úspěšnosti...

písek duny
se přeskupil rychlou chůzí
a za branou s matnými skly
odhalil dívku
zabranou do četby knihy
když ji sklopila
upadla mi brada
za ní byla nahá...

ňadra – dvě
kyčle – typicky samičí
obličej – bezvousý
šupiny – nepřítomné...

aha
takže zřejmě žena
prostě mne trochu zmátla
ta její hedvábná pleť
s barvou jemně dozelena...

no konečně
vítej
tak dlouho jsem čekala
na osmého do taktu
a pak jsme provedli výměnu
uvítacích symbolů..

děkuji Falbalo
už jsem dlouho s nikým nemluvil
až jsem se zpotil
radostí
že jsem si vybavil
ty správné odpovědi...

tak hrejme dál Falcate
tempis fugit…

čas utíká...