Náměstínová...

minul jsem

hlouček smějících se žen

saně naložené pichlavými švestkami

i prodavače šťávy z jablek

s granátem…

když tu náhle

davem projel zvuk jako vítr

co nejprve zčechrá pole s pšenicí

a pak s bručením proniká

do morku kostí

vozovka se začala nekontrolovaně šířit

a po ní klouzavým krokem

plula dívka…

zastavila u mě a povídá

nikdo nerozdává

pokud dát nechce

a nikdo kdo daruje

není chudý…

pak upustila svou sklenku v bezstarostném gestu

ale větrný vír ji zachytil

a jemně položil dřív než se stačila rozbít…

napadlo mě okamžitě

že bych ji mohl zvednout do vzduchu

tak nějak nápodobně

že ji chytím jemně kolem pasu

a ztratíme se v ovocných hájích na severu…

v tu chvíli zhaslo slunce

a do nastalého kolapsu

v potemnělém náměstí

se zpití potácejí mezi převrácenými stánky

a páří se v zákoutích

pohlceni vnitřním ohněm

jako dua zakódovaná do zlata

jako šíp letící ke svému vlastnímu bodu zmizení…

rozpršelo se…

voda odnáší k zemi se vážící zvyky

a proudy probouzí svaly na mých zádech a ramenou

její zpráva září a spaluje staré příběhy

a začátek nové budoucnosti

leží na jejím konci

přede mnou…

byla to ona koho jsem měl milovat…?...