oblohožená...

v čase hvězd a mandragor

kdy chudí toužili vyrobit zlato

z olova

bohatí užívat svého majetku

navěky

zamilovaní vařili lektvary lásky

a ostatní se pídili po kouzlech

co by jim zabezpečily trvalé štěstí

stál na útesu v omšelém obleku

prostovlasý huszár

se zvláštně rozrytou pokožku

od meteoritů

a u boty měl zapíchlé kopí

od potrhané standarty

plápolající v severním větru…

čekal

až obloha dožene jeho náladu…

když tu náhle

se přerušilo soukromí osobní agónie

zafoukal zelený vítr

ona sestoupila z mraků

s krátkým mečem opřeným o předloktí

který vzápětí zarazila do hrudi nevědomí…

sundala mu opatrně klobouk

a nasadila věnec z lučního kvítí…

on ji vzal za stehna a povysadil

aby mohla pohlédnout do jeho zarostlé tváře…

usmála se a pravila

už jsi někdy odhodil žebřík

potom co jsi na něj vylezl?

Ne…

Tak to udělej

pak možná uvidíš svět správně...

má Tempestes