Pro Pepu

Zdar Pepo.
Píšu Ti báseň o životě.
Ty – nebo já,
jsme kůlem v plotě.

Obklopen přáteli,
v bílých nocích sám.
Stropy nemocnic jsou bezedný,
taky jich pár znám.

Víš – tenkrát v 18ti,
když pořád hýbat s prsty chtěli,
Má ústa s vtipy
oněměly.

Když pak jsem prvně šel,
jo, to se zázrak stal.
To zalilo mě štěstí
a já jen mlčky řval.

A od té doby Pepo fakt,
jsou mi lovci peněz k smíchu.
K čemu jsou ti peníze
v nemocničním tichu.

Ne, nejsem věřící,
v sobě svýho boha mám.
A prožít si svůj život
musí asi každej sám.

A tobě říkat o životě,
je jako do komínu psát.
Strašně jsem ti toužil,
kousek sebe dát.

Ne – na lásku máš ženy,
já ti jen chtěl podat ruku.
U tebe sedí výraz frajer.
Jsi sakra sekáč života – ty kluku.

No, moc se nečervenej,
já nechválím tak často.
Možná ti někdo již známku dal.
Tak já ti boduji život – za 100.