Pořád

Víš.
Tys vždycky věděla.
A pokud ne,
tak ses citlivě ptala.
Ale i mě,
jsi kus sebe dala.
Dnes hledal jsem u sebe,
tam někde na začátku psaní.
Můj popis člověka,
lidského milování.
Ne jako sexu,
ale jako lásky k životu.
A zas ten vítr z moře,
mě srazil ke plotu.
Na kolena hodil
a chladem sílu dal.
Je to jedna z věcí,
co bych si strašně přál.
A ono to nejde.
Prostě to není v lidské moci.
Ten vítr chodí jen málo,
jen za teplé letní noci.
Ale pomahá,
jako vždy ta Tvoje slova.
Navire,
dotkla jsi se v komentech.
Proč?
šeptám si.
Oči mi cukaj znova.
A toužím zajít do polí.
Natrhat chrpu
a položit ji za žulu starého křížku.
Že večer už nebude modrá,
vím,
strašně rychle vadne.
PROČ?
A noc je zticha...
Vysvětlení žádné!!!