Železný dědek

Seděl jsem v Hutníku a prohlížel si vlakový itinerář. Bylo krátce po šesté večer, nedávno sesmolili na dráhách nový jízdní řád a posunuli Hutník z 16,09 na 18, 11. Vždy jsem měl paměť na čísla. Pamatuji si datumy narození nejen všech členů rodiny, ale také svých přátel. Jsem tak trochu Rain Man. Viděli jste ten film s Dustinem Hofmanem, nebo ne? „Fajn,“ říkám si v duchu, „takže 18.11 vyjíždí, 19.59 je v České Třebové, 20.54 v Olomouci a 21.47 ve Studénce. Pokud nebude mít zpoždění, jako obvykle. Vím o čem mluvím, ne trase Praha-Studénka jsem najezdil za deset let už něco přes 300 000 km, takže jako bych vlakem 7,5 x objel zeměkouli. Jsem totiž pendler, gastarbeiter, dojíždím do Prahy za prací. Dnešní den je ovšem vyjímečný. Poprvé jsem pracoval o Silvestru. Vagón byl téměř prázdný, jen v opačném koutě seděl párek milenců a na druhé straně u okna zamračený chlap. Asi jsem nevypadal jinak.
Vtom vstoupil do vozu. Dědek jako ze starých amerických filmů o tulácích. Na hlavě zmačkanou hučku, která asi pamatovala Franze Josefa, na sobě špinavou silonovou prošívanou bundu, kalhoty nebezpečně připomínaly erár z první světové a na nohách gumáky. Na zádech nesl malý batoh a v ruce držel tašku. S takovou nějakou kabelou chodívala teta v šedesátých letech na nákupy. Byl zcela neurčitého věku, mohlo mu být šedesát, ale taky osmdesát. To asi ne pomyslel jsem si vzhledem k okolnostem.
„Těšín?“ ozval se jakousi směsí polštiny a češtiny a ukázal na zem vagónu. Nijak mě to nepřekvapilo, na podobnou hatmatilku jsem z Ostravska zvyklý.
„Těšín“, odpověděl jsem mu, usmál se na něj a podal mu itinerář. Jsem vychován k úctě k stáří.
Vzal si ho do ruky, chvíli se na něj díval, pak sundal brýle a dal si ho asi deset centimetrů před oči. „Aha, Těšin, prohlásil spokojeně, když ho konečně našel.
Přikývl jsem.
„Těšín“, zopakoval a ukázal na Těšín v itineráři prstem. Sedl si na okraj sedadla, tašku položil na to protilehlé ale batoh nesundal, ačkoli mu nedovolil se opřít.
Mezitím se vlak rozjel
„A odkud jedete?“ zeptal jsem se.
„Cheb,“ odpověděl a ještě něco dodal, snad o dceři, moc jsem mu nerozuměl a pochopil jsem, že na mě mluví polsky. Tím se debata utnula.
„Jízdenky prosím, ...“ do vagónu vstoupil průvodčí. Jakmile uviděl jeho jízdenku zeptal se ho:
„A víte o tom, že DNES to končí v Ostravě.“
„Do Těšína:“odpověděl stařík.
Po chvilce dohadování si porozuměli. Průvodčí našel dědovi, že ve 22.00 bude ve Svinově a odtamtud mu jede spoj do Těšína ve 2.17 .
„No to mě potěš,“ pomyslel jsem si. Děda jede od jedné hodiny z Chebu a teď ho čekají 4 hodiny sedění na nádraží ve Svinově. Napadlo mě, jestli bych jej neměl vzít raději k nám.
„A bude vás v Těšíně někdo čekat?“ Byla to spíše řečnická otázka, evidentně neměl mobil. Zopakoval jsem ji ještě asi třikrát, než pochopil, nač se ho ptám.
„Ne, ne, já jdu na autobus.“
„COŽE? Vždyť ve tři ráno vám nic nepojede!“
„Jede každou hodinu,“ odpověděl, ale samozřejmě jsem mu nevěřil.
„Každou hodinu? O Silvestru? Tak to ani náhodou pomyslel jsem si a zeptal se nahlas:
„A kam vlastně jedete?“
„Do Krakova.“
Padl jsem na zadek podruhé. Tohle je snad železný dědek.
„A kolik vám je?“
„Osmdesát čtyři,“ odpověděl s hrdostí v hlase.
„Osmdesát čtyři?“ opakoval jsem nevěřícně.
„Osmdesát čtyři. Můj brácha je sedminásobný mistr Polska v ping-pongu.“
„Hmm ...“ řekl jsem uznale. „Možná vám do Krakova jede nějaký přímý vlak.“
V ten moment se objevil znovu průvodčí. Procházel kolem nás vagónem a zjevně si nás moc nevšímal.
„Pane průvodčí ... ten pán jede do Krakova, nejede mu tam něco přímo?“ zastavil jsem jej.
„Jo tak to měl říct dřív ..“ chvíli hledal v té své kalkulačce a pak vytiskl papírek s trasou.
„Není to moc dřív, ale jede přímo. V 1.59 až do Krakova. O půl sedmé ráno jste tam.
Mezi tím jsem musel vystoupit. Těsně předtím, jsem dostal SMS, že můj drahý syn je na plech a nemůže pro mě tedy přijet na nádraží. Jsou to tři kiláky, takže jsem to nesl statečně.
—-
Vystoupil jsem z vagónu. Počasí nic moc, padal déšť se sněhem a od polí vanul silný vitr. Čepice nestačila, sundal jsem si šálu a omotal kolem hlavy. Tu půlhodinu to vydržím, řekl jsem si a dal se na indiánský pochod. V mysli mi tanula vzpomínka na toho železného dědka. Když on vydrží ve svém věku takovou štreku, tak já musím také. Od té doby, když se dostanu do nějakých trablů, vzpomenu si na něj. Našel jsem si tu trasu v IDOSu. Z Chebu do Krakova je 781 km. Slušný výkon, co myslíte?