Podzimní úvaha

Na začátek se omlouvám Bíšovi, že bez dovolení, ale upřímně, kdo se s ním zná, ví že by dovolil. Takže tady jen kopíruji to, co mne zase vrátilo na myšlenku z léta.

BOLÍ MĚ, BOLÍ....
Bíša Básně » Smutné
Anotace: Ani trochu se nebojím zemřít. Charles Darwin

BOLÍ MĚ

Srdce i duše
kam tato země spěje
kdosi do křoví
odloží
právě narozené
dítě

Mladík zfetovaný
ukope k smrti
tříměsíční štěně
maličké
chundelaté
bílé a nevinné

Vládne nám mafie
která za 2-3 měsíce
vytvoří Elity
policie
politické reprezentace
VŠ soudů a advokacie

V této situaci se mi žít nechce...
Publikoval(a): Bíša, 19.10.2009

Takže se přítel Tony vypsal ze své bolesti ze společnosti a mě zas hodil na neveselou myšlenku – smrt.
Zajímavé byly komenty a jistě i vzkazy, které logicky musí následovat. Jsou to ty vzkazy typu.. děje se něco Bíšo? Taky mu občas nějaký takový pošlu. Ale po dvouch letech, co si občas vyměníme řádek a podáme ruku při setkání..... tyhle vzkazy nějak odsuzuji. Oni sice jsou z čistého srdce, ale vysilují. Odpovědi, které jsou povinně veselé. Protože Tony je jeden z mála, který by snad vědomě zarmoutil. Na to je moc velký člověk, aby ublížil. Ne! Nesnažím se glorifikovat Bíšu. Jen se otevřeně bavím o smrti. Protože při našem posledním setkání to na obědě zaznělo.... jsem připraven zemřít.
To je ústřední téma úvahy. Kdo je? Rozhodně ne ten kluk, co ukopal štěně. Ani jeho rodiče, které nezatracuji za jeho výchovu – protože každý rodič se snaží podle svého nejlepšího svědomí. To jen doba a prostředí to kazí. Ona ta determinace společnosti, pokud tedy si pamatuji dobře občanskou nauku... jsou jen řeči. A obsahově stejné jako náboženství. (to beru z pozice kluka, co na něj chodil). Ono skutečně záleží na lidech které tě ve tvém životě poznamenají setkáním s nimi. Jsou-li to rodiče, je to výhra. Je-li to životní partner, je to štěstí. Jsou-li to cizí lidé, je to zázrak. A zrovna takový mne potkal a potkává v životě dál. Vyrůstal jsem bez dědy a jeden pán, ze strážního domku pode vsí mně ho plně nahradil. Ten pán, co přežil 4 koncentráky..... on mě naučil vážit si okamžiky života a štěstí. Jeho přednášky o náboženství a víře lidí žijících v běsu táborů, ty mě formovaly ve víře v život. Babička městská – co kouřila 60 startek denně.... mě učila život vnímat a podle očí buď lidi zdravit, nebo se jim vyhnout. Babička vesnická mě vedla
k lásce k zemi(jako hlíně)....

Já to štěstí měl. A po tom, co odešel táta, jsem potkal pár lidí, co taky umí hodně dát. A to je kouzlo života.
a slušnost je těmto lidem říci děkuji. Smrti se nebojí vyrovnaní lidé, a vyrovnannost tak nějak přichází s věkem. Najdou se tací, co mne nepochválí, za tuhle debatu, ale ono nebavit se o nepříjemných věcech je slabost. A smrt si bere slabé první.

Naštěstí jsem si u Bíši doma všiml toho, že cigára má na dosah postele blíž, než ty spreje na dýchání. Takže jako astmatik vím, že není ještě nejhůř, i když nám pohubl – Toník jeden. Dejchavičnej, to on sice je, ale kdo ho skutečně zná dobře, má vypozorováno, že je to po zahlédnutí hezké ženy. A v neposlední řadě, je to opravdu chlap se smyslem pro povinnost. Takže po tom, co jsem mu zakázal umřít, si o tom může pouze psát.
Konec konců, jako jeden ze zakladatelů kroužku Bíšologie, ho potřebuji k ruce stále.

Myšlence na smrt se neubrání nikdo. Ale důležité ji vypustit z hlavy. Třeba veršovanými řádky. tak jako jsem učinil já na Psancích....

Ještě chtěl bych zažít úspěch syna,
JESTLI si přání mohu říci.
POKUD můj život byla vina,
tak tedy zhasni moji svíci.
SNAD poprosit tě mohu,
- mý děti- dej mi pozor na ně.
Na srdci svém ať cítí,
otisk mojí dlaně.

Ale dokud tady na tomto světě ještě máme co dát, věnujme se tomu a nenechme se rozptylovat opravdu špatnými nápady. Mám úctu ke stáří, to snad ano, ale umírat... to je opravdu hodně špatný nápad.