No ještě ty!

....co že moc nepíšeš? Bylo v jednom ze vzkazů. Nemám čas, učím se být šťastnej – byla má odpověď.
.... co až dojdou ženy ,víno ,zpěv? Co budeš dělat?
bylo v dalším vzkazu ........ budu hodnej dědeček, byla odpověď.
....Přeju ti ať se ti splní všechny tvoje tajné přání.... bylo v dalším vzkazu...... a má odpověď – proboha to ne! To bych nepřežil!
.
.
.
A tak šly dny volna jeden za druhým, tráveny v poklidu domova a částečně u modrého monitoru. Až do včerejška.
To jsem se vypravil napříč Sušicí na Svatobor. Každoroční mezisvátkový výšlap na kopec s partou kamarádů z práce, konzumace všeho v hojné míře a cesta pro bohy zpět.......Dnes už to není ono, ale když jsme s tím začínali ta cesta zpět...bez baterek podle hmatu lesem, na náledí..... to bylo pro chlapy. To se to slavilo, když se to podařilo bez krve! někdy se ta krev zjistila až druhý den..... no prostě Šumaváci!
Tak včera jsem vyrazil zase. Trochu jinak. Sám! Na sraz ve 13.00 o kapličky jsem vyrazil už pozdě a s vědomím, že s mým dechem to momenálně není slavné a není zcela jisté, jestli to vůbec dám. Tak jsem šel v poklidu, tak jak horal má. Rozvážně. Cestou přes město pár telefonátů(když už jsem ty telefony našel). No a po cestě.... to toho bylo k vidění. Tatínkové nesoucí sáňky a boby do kopce, aby se děti svezly cestou zpět. Pejskaři s čoklíky v oblečkách..... .
Prostě zimní procházka...... a najednou! Ty holky přede mnou nejsou zrovna nejmladší.... hodnotím zezadu věk a nějak mi neštimuje chůze s oblečením. Ta nejmladší vede čoklíka (měla nějakou novou čepici) a ta menší s tím kulichem tahne sáňky. Ta uprostřed se nějak vleče... ježiš ty maj líný dítě.... i když leze do kopce samo..už to je dnes zázrak. No a než jsem měl možnost je dojít, nasedly ty dvě menší na sáňky a rozjely se proti mně. ... Co to je za matku, pomyslel jsem si, nechat ty děcka po cestě samotné z kopce.
Ale holčiny prokazovaly naprosté mistrovství v rejdování sáněk. Tuhej jsem byl já! Doslova kamennej!
Když mě míjely ty ......... dvě stařenky s očima plných jisker a života! Zůstal jsem stát hodně dlouho! když mě míjela ta nejmladší....a já holky dobře přes padesát(to znamená šedesátnice) už poznám. Jen dodala...... ona matka se ségrou takhle blbnou každej rok...... nedivte se, vidí se dvakrát do roka! A cupitala s čoklíkem dál.
Hodně těžko se mi rozcházelo, ale můj vnitřní hlas mi říkal – Takhle se žije Vole, tohle je život! I další skupinky lidiček, rodinky, měli nějak jiné oči. Plné štěstí. Všechny holky cestou byly tak krásně namrzlé a červenající se..... nejhezčí na světě, a nebavme se o věku. Ten byl najednou smazán .
Dál už jsem nešel sám. Vnímal jsem vrzající sníh pod nohama, pravidelný rytmus kroku a s očima dokořán jsem pozvolna procházel tím bílým zázrakem. Objevoval věci nikdy neviděné, překvapen, že jsou, v mezerách mezi stromy sledující můj rodný kraj, nejednou ve vzpomínkách promítnuté i hřebeny Jeseníků.... začal jsem vzpomínat a čistit duši. Zaujat až téměř nábožným tichem a kouzlem jisker sněhu, nabírající vodu nad Scheinostovo zátiším, prohlížející si bizardní tvary ledových zkamenělin u pramene.... pomyslel střechýl..... a začal si hrát se slovy v mysli.
NE. Nedokážu napsat něco o kráse kterou jsem šel, mohu jen říci, že hodně lidiček z literu jsem tam měl s sebou.
Cítil jsem chlad vaší dlaně a v mysli si rovnal úvahu, kterou jsem stokrát předělal a po stoprvé změnil zas....
pozdravil se s tátou, (asi tam začal chodit do školy, je tam už sedm let), políbil jemně na tvář všechny holky , co mi kdy prošly srdcem, zhodnotil svoji životní situaci, udělal účetní uzávěrku roku, a nalil si pohár pravdy takřka vrchem. Nepřestávajíc si skenovat do mozku kouzelný můj rodný kraj.
Divné myšlenky člověku víří hlavou, když je sám. Někdy je samota zdánlivá. V životě jsem nepotkal více lidí v tak malém časovém okamžiku, v životě jsem necítil tolik pocitů.
Začala nová tradice. Tuhle cestu srdce budu dávat každý rok. Majíc volné ruce... cestou sem nasbíral vše co mám. A že toho mám! Astma, rodinu, fajn syna, prima dcerky, senzační manželku, matku pro zvýšení tlaku, ségru,aby nahrazovala matku, když je mimořádně hodná, tátu někde v sobě a navždy, nejhezčí úsměvy holek z literu, tisíce tváří, které tě znají jménem, střípky citátů slavných, chlapské podání rukou, G.P, Bíši, Sia,Skulla,Tomandla...... nejde to vypsat vše. Dá se to pouze zabalit do jednoho balíku a nadepsat MOJE ŠTĚSTÍ!
Ono štěstí je velmi specifická věc a jak praví přísloví – každý je svého štěstí strůjcem – .

Jsem bohatej – to vidím v očích svých dětí.
Jsem zdravej – možná s astmatem a nadváhou, ale jdu po svých, a to s třemi rozdrcenými obratli v 17 je kurva štěstí!
Mám štěstí – našel jsem svoje srdce a o tom život je.

Nevím jestli v 80ti vezmu sáňky a pojedu s bráchou z Antonína, ale vím jak vypadá štěstí. A to je hodně dobrý start do nového roku.

Tak vše nejlepší v novém roce a co vám přát? Najděte si svojí stezku srdce. A aby jste ji našli..... k tomu Vám přeju štěstí. A že moc nepíšu....... hodně čtu, ono to obohacuje a pak....... šťastný lidi píšou samé kraviny... vždyť to právě čtete.

PP2011 gabkin ( to není překlep- to je Počátky platí)