Ach ...

...c’est la vie
» autor: Siorak
» archiv Básně / Láska
Po stotřicáté páté
vyvěšuji vlajku bílou
vím, lásku nemocnou
nelze léčit silou

Marné je švihat bičem
mrtvou kobylu
pro odpovědi hledat
po světě Sibyllu

Zdá se být všechno jasné
láska se nedělí
bezmocně tady leží na
smrtelné posteli

Umřela tu láska
a lidi na ni plivou
pomůže někdo snad
najít vodu živou?

Proč tedy do ran
sám sypu si soli
když už ji nechci znát
proč mě to tak bolí?
» 02.03.2010
» komentářů: 7

» 02.03.2010 - 22:23
Psavec:
Vyvěs černou vlajku.
» 03.03.2010 - 09:41
modrá...:
ale chceš ji znát,všichni chceme a proto pořád si sůl sypeme!!!Pořád dokola!
ST
» 04.03.2010 - 19:57
Chancer:
To bolí a bude bolet vždycky, sůl do rány dostane se snadno, stačí pár slz...
» 05.03.2010 - 15:21
Markéta Hl.:
No bolí to, ale zase jsi to moc pěkně napsal
» 06.03.2010 - 07:31
s.e.n:
Že na ni myslíš
to dobrý lék je
možná se stane
že láska ožije.
» 07.03.2010 - 19:41
jehlaspichlas:
A já myslel, že si furt sypem popel nahlavu. Nechcete někdy rozbít všechna rozcadla, co vám pořád
ukazujou? Jedno je jisté. Vzpomínky se dřív nebo později stejně
vrátí. A když někoho jakýmkoliv způsobem, rozchodem,
jeho smrtí příjdeme, většinou to vždycky zabolí.
» 14.03.2010 - 21:44
drsnosrstej kokršpaněl:
rozhodování mezi srdcem a rozumem vždycky bolí ... a možná víc, než když někdo nebo něco rozhodne za nás skvěle napsáno; bude líp
Předchozí: Pozitivní | Následující: Sáčky na stromech

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.