Království rýmů a šprýmů – kapitola šestá

.
Bez všelikých dalších příhod prošedši lesem, dorazil jsem až v pozdním večeru k jakési samotě. Již zdáli na mne lákavě mrkala nezastřenými, osvětlenými okny a prapodivné zvuky, linoucí se z útrob tohoto rozlehlého stavení, zvědavost mou nadmíru podráždily.
Již z dáli vycítili mé kročeje ostražití psi, a zuřivým, zavilým štěkotem ohlašovali příchozího člověka. Však zmlkli, byvše pochváleni hospodářem, který se ve chvíli z domu vynořil a přátelsky se usmívaje, takto pravil:

Buď vítán pane
kterýž zajisté přicházíš v dobrém
chceš li složiti hlavu pod náš krov
hle
lože je již rozestlané
nepohrdneš li
naším skromným pohoštěním
tu víno, maso ba i rým
nabízím
v kroužku našich hostí
bodrém.

A já, na tato kromobyčejně vstřícná slova odvětil:

Bude mi velkou ctí
když ve stěnách stavení
tohoto
spočinou mé znavené údy
již z dáli jsem slyšel nástroje všeliké
jak hudou
a večerem se vůkol tetelí
nevázané veselí
tu
hosti vpravdě šprýmovní
as budou.

A všedši oba v předsíň, kde několik velkých, pevných truhlic stálo, ubírali jsme se dál až ke dveřím síně hodovní, zpoza kterých, prazvláštního orchestru tóny se linuly.
Otevrouc je… kruť kozo levou nohou, na co jsem patřil:

orchestr čekám
však
zde nástroje není
na ústa všickni hrají
za i otevřený
na tváře klepají si prsty
zběsile
a nafouknutě
chutě mlaskají jazyky si dutě
či s dásněmi tvoří kastaněty
ty tóny
vyšlechtěné lety
slévají se v harmon ušlechtilý
bláznivě
a dovádivě roztomilý
i něžných houslí tóny libé
kouzlí rtoma
tito neskuteční lidé
tak
orchestru z nástrojů
co lidské tělo dává
volám
budiž sláva
a hbitá šenkéřka
hned pohár mi podává
tož
na zdraví těch, kdo hráti pusou umí
připíjí
host, jež pouze jen, nevěřícně čumí.

Teď
dozněvší orchestr
zatleskal si sborem
a hráči jaře
nalévaj se horem, dolem
neb v patrech
jejich
jestiť jako na sahaře
a oni pijí, sucho kvapem maře
řeči si plynou, kolotají vzduchem
a já hově si
piji
s rozkoší poslouchaje, jak mistr Janáček
tu
slov nádherně vzdutou melodii.
.
.
.
..
3.8.2007