Království rýmů a šprýmů – kapitola patnáctá

.
Nuž, zotaviv se poněkud, posilněn jsa sýrci i zbytkem moku plzeňského, rozhýbal jsem svých stařeckých kostí k cestě půldna vzdálené s dojetím zamávav mé, tak milé hostitelce a v cestu za tajemnou, mé duše básnivé léčitelkou, chutě se vydal.
Věztež, že člověku, jemuž není dáno mluviti a mysleti slovem vázaným, nepochopitelno jest, co utrpení bylo mě zažíti, kdy s mladou paní, kteráž tak mnohé pro mé blaho vykonala, nemohl jsem promluviti svou mateřskou řečí básnivou, nemaje v mysli slova poskládaná, než ve větách, tak odpudivě prózných.
Než ona, duše citlivá a ctná, najevo nikdáž nedala mi, že mluva má, tak nevázaně nechutná, by odpuzovala jí bytostně( jak mnohdy v tomto království, v případech obdobných se stává), co milovníka šatu čistého, prádlo od smrduté špíny znečištěné.

S bedlivou pozorností, jsa jedno veliké ucho, vyslechl jsem též podivuhodnou historii dobré té víly, kterouž Bublinkou všickni v království zovou a o jejíž proslulosti v uměnnách léčitelských, oslavné zvěsti i v dál za hranicemi království tohoto se šíří.

Vílou jsouce dnes
ona
dívkou
byla kdys
sám půvab
lad
a ušlechtilý rys
snáď
duše její, jen veršem byla živa
co pohyb
vzdech
či pohled
tím báseň světu zpívá
života veškerého, až neskutečná milovnice
ta
ku větru nastavivši půvabné své líce
veršů rej
a vázbu
i v doteku tom nepohmatném zříce
až v hluboké rozkoši
tou
poesií, až k nemožnosti své si naplnila plíce
též
vše zpěvné a čisté jen, při ní pouze bylo
ptáci, hmyz či zvěř a tvorové
i jiní
v rostlinách
či stromech i v dechu na skle jíní
vše vidouce kolem, v očích se jí zajiskřilo
milo, tak u srdce jí bylo
když vše
z hloubi duše svojí
milovala.

Nadáním
jen
jedna byvše z mála
v neskončení všehož stvořeného užívala
a dále jen psala
psala
a psala…
než perem krásu tuto, vázavši do prostých květů
vrhavši za větou zas a zase větu
ni moku
sousta
ničehož ona sobě nedopřála
co
hodin dlouhých
dnů
a roků
verši unesená vlála
až myšlenky její mnohé v pergamen se položily
pak spočinouce
únavně
se srdcem, které po básnění jen šílí, běsní
v náruči
vzrostlých trav a květů mýtiny své lesní
borůvek
si hrsti plné nasbírala
by chutí a dotekem se s vesmírem v nich polaskala..
a juž ji červeň třísní
až
ona vidouce tu barvu krevní
v dlaní svých
a šatu
tak přepadena tísní
ach..
tu došlo na bytostnou její, skrytou, Achillovu patu
zkázonosnou
nervní.

Plnost v rukou svých, když měla
šťávy, co rudou září zaplavila mysli její
duše
těla
dívka ta
slába z dlouhého již nejedení
vydechnuvši
mžikem vábným
lidem
navždy
oněmněla.
.
.
.
..
23.9.2007