Království rýmů a šprýmů – kapitola šestnáctá

.
Tak
něma
pozvolna se vytrácela z očí
až splynula s vánkem
jež podnes
na mýtince
tak roztodivně kol dokola se točí
jak najevo by tancem, chtěl všechněm lidem dát
že Fionka
JE
a nepřestane být
jen
Bublinkou se stala
ta, kterou každý měl jen rád.

Ne, neodešla
všem zůstala tu – milující
hladivá
dechem svým
navštěvujíc nemocné a strádající
jež spočinuvši
u ní
na polštáři voňavého mechu
kde myšlének si dopřála jich, dlouze bolestného slechu
až
bublinek k duši, co potřebí jim
duhových odeslala
z nevázanosti je láskou
zlehounka
rozvázala
přivábivši zpět, jich prchlou můzu plachou
a znovu
v nich rozsvítila svět
poetických vět
teď
ony duše s radostí se slůvek chápou
již vylétají z úst jim
co
v pestrém roji včelky medonosné
a přes bolestný ten, dlouhý půst
jak
tráva suchá
pookřívá v vláze rosné
zázračně se jich rána vázná zaceluje, hojí
tak sladko tomu
kdož
duše zraněné
v Bublince, svou se poesií kojí.

V míře, až štědře natřesené proživ to, co hostitelka milá, ku poznání mi v cestu nastínila, blažen od kořínků svých juž opět temnohnědých vlasů až k patám, s rostoucím údivem a potěšením jsem zaznamenal, že prdelce dětské rázem, kůže má podobnou se stala.
Ta tam jestiť ona vrásčitá, která co děda vetchého mne křehce obpínala, náhle i jaré myšlénky mne obstoupily a v rej neodolatelně vábiti počaly;
až podlehnuvši, mé tělo z mechu, kde bublinkami duhovými zázračně proměněn, jakoby něžná síla unesla mne do středobodu veškeré poesie a tělo samo, i srdce, mysl náhle zakroužily v záři slunečné paloukem, jenž v bytost očima neviditelnou, proměnil se rázem.

Muži
(slyším v sobě hlas)
jak jsi můj
ani sám neprohlédáš
as
nyní
Tvou duši objímám a dobro ti jen činím
neb, mě milý jsi
ku jiným
a já si tě vyvolila
bych
co víla, i v člověku svém žila..
tys vesel
a žertů vždy tak pln
to nevidí se v království
než zřídka
a neznáš slůvka
kln
mne li chceš, za vílu svojí
provázet tě budu
neviděna
a tichounká povždy jako pěna
jen svolíš li
mluviti v tvé mysli budu
uchráním tě svodů, bludu
jen
otevřeš li mysl svojí
ku mým slovům
ku pokoji.

Ano, to jediné slůvko vyklouzlo z úst mých, tak přirozeně, jak padá k zemi sníh a já z lehka s Bublinkou v náručí, či jsa v náruči její, otevřev ústa – pramínek slůvek, zprvu neuměle vázaných, počal ze mne pomalounku prýštiti…

Hraju si
s bublinkou
ze snů
a duhy
foukám jí
zlehounka
na bříško
s pruhy..

směje se zářivě
choulí v mé dlani
teď
schoval se celý svět
hledím jen na ni..

hrál bych si celý den
já
na práci flink
naštěstí bublinka
udělá
pink
.
.
.
..
7.10.2007