Království rýmů a šprýmů – kapitola dvacátá druhá

.
Po těchto slovech, jakoby má krásná přísedící, stále více a více ztrácela bytnou podstatu svou a valem průhledná počala býti, až já, skrze ni moha pohlédnouti durchum durch, pojal jsem podezření, že mocné síly v tomto místě napořáde působí, neb les, kouzel pln, byl nedalek a já ulekán, vztáhna k této milé, mizející bytosti svých rukou, úpěnlivě jsem takto zvolal:

Co to
že mizíš mi tak záhy
jak dým
co chtěl bych míti, navždy v očích
smím
pomoci ti rukou
činem
či zmizíš mi snad v světě jiném
teď svobodna jsi přec
od kouzel
a odporných zrad
kam plyneš mi
ženo
s duší stkvělou tak
a tělem
bez sebemenších vad?

Volá mne
On
svými myšlenkami, touhou
jež neskončena
u těch
v jichž srdcích živo věčné milování..
můj milý
náruživý milenec, jež cudnosti je vzor
neb
sám čist
jen mne chce obrat o věnec
všem chtivým ženám
na úkor.

Teď
loučím se
s tebou
a vřelé díky vzdávám
znovu
že vnořen
nepodleha mému nechtěnému svodu
dočasnou
svou próznou myslí
dal jsi v uši ránu, surovému běsu
a spolu se mnou
i vale
poetům záhubného lesu.

A s těmito slovy, v náruč, věrně kdes milujícího muže se rozplynuvše, navždy zmizela zrakům mým, však v mysli mé, vždy přítomna do skonání mého bude.
Tak, já nah, ostal, co v plotě sirý kůl.

Než
proč
já nah..
to les
ten vrah
co strach a prózy pach
chtěl moc
ten
šat
i duši
krad
v tu prv
on sáh
a v prach
jen šat.
Než duch
byl prost
a hřích
jen host
já kop
on pad
já rád
a juch
že duch
jen můj.

Tak dík
že splách
tvůj smích
O
ten pláč
kde hrob
je těch
kdo šli
kde mech
kde strom
je vtáh
ty
v snách
co jsou
co střev
vždy maj
vaz slov
ať máj
či mráz
ať hnus
či krás
vždy tak
jak hlas
jim dá…

On ráj
jim všem
dle tam
co duch
kde zvon
skryt
v hruď
tam buď
jak buď
živ jest
jak rtuť.
Ta chuť
je má
i jich
vždy ctná
tu skon
když je
hmot nic
však
duch
tu víc
a víc
živ dál…
.
.
..
5.12.2007